Článek
Atraktivní tmavovláska s výraznýma očima a sytým melodickým hlasem byla na filmovém plátně i na TV obrazovkách nepřehlédnutelná.
Bohužel, v polovině 80. let s herectvím sekla a nehodlá na tom nic měnit. A to je škoda, protože sudičky jí kromě krásy nadělily do vínku i talent.
„K herectví mě přivedla touha sdělovat příběhy, které mě zaujaly,“ zmínila jednou Hudečková, kterou režiséři obsazovali většinou do rolí sebevědomých či panovačných krásek.
Do divácké paměti se zapsala mj. jako koketní vodnice Polly v komedii Jak utopit doktora Mráčka (1974), nicméně největší popularitu jí přinesla postava MUDr. Evy Dolejšové v TV seriálu Sanitka (1984). Právě ta byla paradoxně i důvodem, proč na herectví zanevřela.
Příslovečná poslední kapka
„Měla jsem tam zajímavou roli, vůbec ne černobílou a docela rozsáhlou,“ řekla herečka v jednom rozhovoru. „V několika scénách jsem na sobě měla svetr se šachovnicovým vzorem a jedna kolegyně běžela na ředitelství televize hlásit, že ten vzor symbolizuje kříž. Byla z toho velká aféra a osm velkých obrazů, ve kterých jsem hrála, se muselo vystřihnout. To byla jedna z posledních kapek. Viděla jsem, že stojím tváří v tvář moci, která se vymkla veškeré kontrole.“
Poté začala všechny nabízené role odmítat - přestala věřit v poslání i smysl herecké profese. Na rozdíl od diváků svého rozhodnutí nelituje.
Už přes 40 let šťastnou manželkou
Začala psát povídky a pohádky a jako spisovatelka si vede nadmíru dobře. Úspěch sklidila už její prvotina Bezhlavá kobyla z roku 1992. Česká televize natočila v roce 1997 podle jejího scénáře pohádku O zasněné Žofince, v roce 2001 se pak Hudečková podílela na scénáři a realizaci devítidílného seriálu O ztracené lásce.
Jednu ze svých knih, novelu Sedmihlásek, věnovala k padesátinám svému muži, houslovému virtuosovi Václavu Hudečkovi (67). Seznámila se s ním v roce 1976 při natáčení hudební komedie Sedm pater pro tisíc přání.
Ještě na place mezi nimi přeskočila příslovečná jiskra, půl roku poté se konala svatba a od té doby tvoří Eva a Václav Hudečkovi spokojený pár.
Rodinu postihly komunistické čistky
Narodila se 3. prosince 1949 jako Eva Trejtnarová a vyrůstala v láskyplném prostředí. Všichni v rodině si byli velkou oporou, protože zažili hodně zlé časy. Jeden z dědečků byl v koncentračním táboře a následky si nesl po celý život. Druhého dědečka, který byl majitelem truhlářské firmy, po roce 1948 zavřeli.
Strýc se tehdy pokusil emigrovat, ale na hranicích ho chytili a poslali ho do uranových dolů v Jáchymově, což se podepsalo na jeho zdraví. V pětadvaceti letech se vrátil domů jako zlomený stařec.
Není divu, že nakonec řekla „ne“
Eva odmalička hodně četla, k čemuž ji vedla maminka. Díky tomu má tak skvělou slovní zásobu a dobře píše. Ještě na střední škole dostala nabídku zahrát si ve filmu Zločin v dívčí škole (1965), což bylo impulzem, proč se pak přihlásila na DAMU.
Po absolutoriu působila nějaký čas na scéně Divadla Jiřího Wolkera, ale od počátku 70. let byla na volné noze. Jenže cenzorské praktiky a ideologizace filmu, televize a divadla ji znechutily natolik, že se s ní na plátně ani na divadelních prknech už nesetkáme.
