Článek
Když se mluví o největších kráskách našeho prvorepublikového a protektorátního filmu, obvykle přijdou na přetřes Lída Baarová (†86), Adina Mandlová (†81) nebo Nataša Gollová (†76), a o Vlastě Matulové (31. 10. 1918 – 18. 4. 1989) většinou nepadne ani slůvko.
Přitom to byla nádherná tmavovláska s laníma očima a podmanivým altem, kterou diváci milovali. Důvodem jejího opomíjení může být, že na rozdíl od výše uvedených kolegyní si nepotrpěla na skandály a své soukromí střežila jako oko v hlavě.
Rodačce z Brna prý bohatě stačilo, že se před lidmi otevírá prostřednictvím svých postav. Za okupace byla přitom druhou nejlépe placenou herečkou hned po Lídě Baarové - za každý film dostávala údajně deset tisíc marek, což byly ohromné peníze. Matulové ale sláva do hlavy nikdy nestoupla.
Na prknech jí to slušelo
Rodiče ji v jejím zájmu o kumšt podporovali, a tak mohla bez problémů vystudovat konzervatoř. Po jejím ukončení vystupovala dva roky s kočovnou společností Karla Jičínského, odkud přešla do Východočeského divadla v Pardubicích.
A v roce 1940 přišla nabídka, která se neodmítá – z Národního divadla, na jehož scéně pak působila až do roku 1984. V počátečních letech jí první scéna dala prostor pro uplatnění lyrického dívčího půvabu podpořeného andělskou tváří, sametovým hlasem a perfektní dikcí.
Překvapivý ústup z filmové slávy
Líbila se publiku i kritika na ni pěla ódy, a tak není divu, že si jí okamžitě všimli i filmaři. Hvězdu první velikosti z ní udělalo melodrama Minulost Jany Kosinové (1940). Není bez zajímavosti, že titulní roli před ní odmítly čtyři herečky.
I sama Matulová váhala, zda ji má přijmout. Měla v něm totiž ztvárnit záletnou ženu, což jí nebylo příjemné. „Nejsem typ pro ženy lehčího morálního podnebí,“ řekla. Nicméně velkého hereckého úkolu se zhostila na výbornou.
Ohromný hit se stal i z ústřední písně Modravých dálek volání. Svůj velký talent prokázala Matulová hned poté ve filmu Modrý závoj (1941), kde dokonce hrála dvojroli. Po válce už moc příležitostí nedostávala, přestože si s nacistickou kinematografií nikdy nezadala.
Objevila se mj. v komedii Nezbedný bakalář (1946) a ve Vávrově husitské trilogii. Celkem natočila 22 celovečerních snímků - tím posledním byla hořká komedie Flám (1966). Párkrát se objevila také v televizi, například i v adaptacích klasických divadelních her. Ústup z filmové slávy ji ale nijak netrápil, raději se realizovala na jevišti.
Nechtěla vypadat jako nicka
Její velkou láskou byl Karel Höger (†67), nicméně šlo o platonický vztah. Po kolegovi tehdy šílely ženy všech generací a Matulová, která si toho byla vědoma, stála raději oběma nohama pevně na zemi. Höger byl podle ní tak dokonalý, že by vedle něj vypadala jako nicka, což pro ženu není to pravé. Takže ačkoli to mezi nimi jiskřilo, žádný z nich nikdy nepřekročil hranici a vztah zůstal nenaplněný.
Smutné stáří bez dětí i bez manžela
Vlasta Matulová se poprvé provdala v roce 1943. Jejím manželem byl Arnošt Vlašimský – uznávaný a respektovaný lékař, kterého rádi přijímali v každé společnosti. Vztah jim ale nevyšel.
Druhý sňatek uzavřela v roce 1958 s Jiřím Šeborem (†57), který byl polovinou filmové tvůrčí skupiny Šebor-Bor, a na Barrandově měl velký vliv. Obě hereččina manželství zůstala bezdětná.
S Šeborem prožila čtrnáct let, a tak není divu, že když v roce 1972 zemřel, zhroutil se jí svět. Aby zahnala smutek a úzkost, šla vyučovat na konzervatoř. Jenže nebyla moc trpělivá, a tak za katedrou dlouho nevydržela. V roce 1984 odešla do penze a smutnila mezi čtyřmi stěnami. Svého muže přežila o sedmnáct let.
