Článek
Měla prý tolik milenců, co písniček. Ljuba Hermanová (23. 4. 1913 - 21. 5. 1996), od jejíhož narození uplyne nyní 110 let, se během života stačila provdat sice „jen“ čtyřikrát, ale říká se, že do postele dostala každého chlapa. Milovala také mejdany, večírky a „zábavu“ všeho druhu, včetně kokainu. Kolovala o ní historka, jak nahá jen v kožichu běžela do jednoho pražského hotelu, aby koupila další dávku. Kokain, milenci, alkohol a flámy – takový byl soukromý život Ljuby Hermanové.
„Nejkrásnější nohy v Praze“
V dlouhém výčtu jejích obdivovatelů, se kterými „něco měla“, nechyběl prý ani Jiří Voskovec (†76) nebo Jan Werich (†75). Jejich dvorní skladatel Jaroslav Ježek (†35) napsal přímo pro ni hit Život je jen náhoda.
Snad právě kvůli svému neutuchajícímu zájmu o mladíky měla Hermanová obrovskou energii i na konci kariéry. Ještě v osmdesáti letech ukazovala (nejen) v televizi svou pružnost a „nejkrásnější nohy v Praze“ – i v požehnaném věku předváděla hvězdy a provaz. Své publikum milovala a prý „jen“ kvůli divákům podstoupila množství plastických operací. Stala se jednou z jejich průkopnic v naší zemi a nikdy se svými úpravami netajila.
Umělecké geny podědila po matce
Narodila se v Neratovicích jako Luběnka Hermanová. Pocházela z rodiny železničního úředníka a zapálené ochotnické herečky. Není těžké uhodnout, z které rodičovské strany se do ní přelily tvůrčí geny. Od útlého věku chodila „do houslí“ a díky mamince přičichla záhy i k divadelním prknům.
Poté, co vystudovala gymnázium, byla Hermanová přijata na pražskou konzervatoř. Jenže se studii ani nezačala, namísto toho si to namířila za praktickým herectvím do smíchovské Arény. Během kariéry prošla celou řadou scén, za všechny jmenujme aspoň vídeňské Theater an der Wien, Osvobozené divadlo V+W, Nové divadlo Oldřicha Nového, Karlínské divadlo, Večerní Brno… Působila také v mnoha zájezdových skupinách a účinkovala na estrádách a v kabaretech.
Podle Wericha zrála jako víno
Ve filmu působila uměle. Ale to spíš kvůli prvorepublikovému herectví. I proto v její tvorbě začal postupně převládat zpěv. Dodnes jsou známé její hity Já mám ráda políra, Praha je Praha, Blues z refýže, Das Bier nebo Tyátr. Hermanová je dnes také považována za jednu ze zakladatelek moderního českého šansonu.
Jan Werich o ní v 50. letech prohlásil: „Ljuba Hermanová, jak se tak na ni dívám, má takové kvality jako víno; ona je z velice dobré úrody, z velice dobré sklizně. A věkem v té lahvici – která je stále půvabná a která má stále docela pěkný tvar – ono to víno nabylo na kvalitě. Já mám takový dojem, že Ljuba Hermanová s přibývajícími léty nabyla ke svému talentu i potřebné zkušenosti a že se z ní stalo něco, čemu se říká po celém světě – a znamená to velkou chválu – čemu se říká profík. Profesionál.“
Poslední manžel byl spíš jako syn
Poprvé se vdala ve 22 letech za boxera Eduarda Hrabáka, manželství ale vydrželo jen krátký čas. Podruhé do toho „praštila“ až po válce. Jejím mužem se tehdy stal vyhlášený elegán Miroslav Lorenc, se kterým často chodila do společnosti. Hermanová o něm později prohlásila: „Byl to formát, trpělivý, nerozčiloval se, nehádal. Byl jedinou pevnou rukou, kterou jsem nad sebou měla.“
Následoval architekt Jiří Dvořáček, se kterým se rozvedla po třech letech. Naposledy si vzala a o třicet let mladšího Karla Šmídka. Koneckonců všichni její manželé byli mladší než ona, ten poslední už ale opravdu vypadal spíš jako její syn. Šmídek ji sice po čase opustil kvůli mladší ženě, ale rozešli se v dobrém. Děti nikdy neměla.
Vypadalo to, že Hermanová bude při své vitalitě a elánu nesmrtelná. Její skon v roce 1996 proto většinu národa zaskočil.
