Článek
Kdyby se Karel Hlušička dostal do Hollywoodu, určitě by se stal hvězdou westernů a dobrodružných filmů. Tento herec s ostře řezanými rysy by se totiž skvěle hodil do rolí kovbojů na obou stranách zákona, a to nejen díky fyzickým předpokladům, ale i proto, že v koňském sedle byl jako doma.
Hlušička byl opravdu ryzí koňák a jako amatérský jezdec trénoval dokonce ve Velké Chuchli. Takže když natáčel film Už zase skáču přes kaluže (1970), ve kterém hrál zaměstnance hřebčína, věděl o koních vše a uměl si s nimi bez problémů poradit.
Účastnil se bojů o Prahu
Ve filmech dost často ztvárňoval především nejrůznější drsňáky a padouchy, ale ve skutečnosti to byl nesmírně laskavý člověk se srdcem na dlani. V jednom rozhovoru se svěřil, že nemohl vidět bezpráví a mstu na nevinných lidech.
Za Pražského povstání na konci druhé světové války se proto také vydal k budově Čs. rozhlasu. A v Podolí pak dokonce získal flintu a zúčastnil se bojů u Vltavy v Modřanech. Naštěstí ho žádná kulka nezasáhla, ale hodně lidí kolem něj nepřežilo.
Haničinec ho málem utopil
Karel Hlušička byl především hercem malých rolí. Byl však vždycky dobře zapamatovatelný. Pamětníci si nejspíš vybaví jeho postavu kasaře a zároveň majitele pohřebního ústavu Willyho Kleibera v epizodě Rubínové kříže ze seriálu Třicet případů majora Zemana (1975).
Herec často vzpomínal na natáčení scény, ve které ho Rudolf Mauer v podání Petra Haničince (†77) topil ve vaně. Režisér Jiří Sequens byl puntičkář a potrpěl si na detaily, takže Hlušička měl při natáčení pocit, že se nakonec opravdu utopí. Scéna se točila dvakrát a on měl strach, že se mu voda dostane do plic, což by byla konečná. Naštěstí vše dobře dopadlo a jak Hlušička připomněl, na rozdíl od něj si kolega Haničinec natáčení docela užíval.
Jeho hlas hladil
Karel Hlušička se narodil 25. srpna 1924 v Praze. Herectví vystudoval na brněnské konzervatoři a první angažmá pak získal v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. V roce 1959 se stal členem Divadla S. K. Neumanna (dnes Divadlo Pod Palmovkou). Co se práce před kamerou týče, objevil se mj. ve filmech Cesty mužů (1972), Zatykač na královnu (1973) či Zbraně pro Prahu (1974).
Viděli jsme ho také například v seriálech Robinsoni z Kronborgu (1978) a Sanitka (1984). Díky příjemnému sametovému hlasu získal i řadu příležitostí v rozhlase a v dabingu. Právě za dabing byl v roce 2004 oceněn Cenou Františka Filipovského.
Na scéně až do konce života
Hercovou manželkou byla Marie Krejčová, s níž měl dvě děti. Později žil s bývalou primabalerínou a choreografkou Libuší Královou. V roce 1960 si na Prachaticku koupil renesanční mlýn z roku 1557, který ve spolupráci s památkáři postupně zveleboval. A věnoval se také milovaným koním.
Až do konce svého života to byl nesmírně vitální člověk. Své poslední představení odehrál v Divadle pod Palmovkou pouhý měsíc před tím, než zemřel. V inscenaci Králova řeč hrál lékaře, který pronese mj. i větu: „Kouření uklidňuje nervy a dodává sebedůvěru.“ Sám herec přitom 10. listopadu 2016 podlehl rakovině plic…
