Článek
Pocity se v něm střídají v řádu minut. Chvílemi má na krajíčku, za okamžik je plný odhodlání boj se zákeřnou nemocí vyhrát. Herec a producent Jiří Pomeje bojuje s rakovinou hrtanu po svém: velkými a měnícími se emocemi. Přinášíme pokračování našeho exkluzivního rozhovoru.
Jiří Pomeje (†54), bavili jsme se už o tom, že jsi měl kvůli rakovině hrtanu i myšlenky na sebevraždu. Co se ti honí hlavou při pohledu na dceru?
Přepadají mě chmury. Říkám si: Jsou to moje poslední Velikonoce s ní? Uvidím ji, až půjde do školky? Až bude maturovat? Budu se strašně moc snažit, abych tu mou mladou ženu s dcerou nenechal samotné. Kdyby to jinak nešlo, musím je ještě alespoň nějak zabezpečit, aby po mém odchodu měla manželka něco do začátku, než se oklepe, rozkouká a najde si nového chlapa.
To jsou silná slova.
Musím počítat se vším. Vím, že nemám rakovinu v té nejagresivnější podobě a fázi, ale může se stát všechno. Celkově mám příšerně moc myšlenek najednou. Chvíli je mi do breku, hned na to jsem ale odhodlaný a vím, že ten boj vyhraju.
Když jsme se domluvili na setkání, vymínil sis, že nechceš být fotografovaný. Proč?
Nebudu se schovávat, není důvod. Pořád mě bombardují televize, abych vystoupil na kameru. A legrační bylo, když se mnou všichni chtěli hned po té operaci mluvit, já přitom mohl jen máchat rukama. Prostě se mi ale zatím nechce ukazovat. Avšak sám vidíš, že vypadám stejně, nic mi není. Moje rakovina není vidět, ale slyšet.
Jak na tebe reaguje okolí?
Když promluvím, všichni mají pocit, že jim mě má být líto. To ale fakt není potřeba. Není to sranda, musím to vyřešit, ale poperu se s tím.
Koukám, že se v tobě pocity opravdu hodně melou.
Samozřejmě je to špatné. Člověk přemýšlí o tom, že umře, že má malé dítě, které je na něm závislé. Přišel jsem o spoustu zakázek, v poslední době se mi dařilo, ale když se dozvíte takovou zprávu, neřešíte peníze, řešíte jen život.
Jak se bráníš tomu, abys nežil jen nemocí?
Prostě žiju jako předtím. Už krátce po operaci jsem byl s Andy na jejím vystoupení na diskotéce. Zvládli jsme od té doby čtyři. Tam v tom hluku je teprve komunikace se mnou strašně vtipná a jen objednat si pití je nadlidský úkol. Jsem teď ještě radši mezi lidmi. Hlavně nebýt sám mezi čtyřmi stěnami. Děkuju, že jsi mě vytáhl ven. Bylo to fajn. Nejhorší teď bude cesta zpátky do bytu, to zase budu se všemi těmi myšlenkami sám. Ale doma na mě čekají žena s dcerou, zase to bude o úplně něčem jiném.
(Připravujeme další pokračování)