Článek
Jsou divadelní role, ve kterých herec naběhá po jevišti stovky metrů a na konci představení toho má plné zuby. Jsou pak role, ve kterých sice herec celou dobu představení „nesleze z jeviště“, ale na konci je odpočatý a v dobrém rozmaru.
Asi tak nějak se podle svých slov cítil Jiří Bartoška (77), když se po delší době vrátil na divadelní prkna v Divadle Kalich a ve společnosti šesti žen odehrál pohřební komedii Moje hra.
„Tohle je pro mě ideální role. Po celou dobu představení ležíte, byť v rakvi, a ještě si u toho můžete na jevišti zcela legálně zapálit,“ komentoval sarkasticky Bartoška svůj herecký part. V rakvi to prý bylo nezvykle pohodlné.
„No řeknu vám, mám výhodu, že netrpím klaustrofobií. Otevřou mě až po osmnácti stránkách textu, to je po dobrých patnácti minutách hry, a přiznám vám, co je během té doby můj největší problém: bojím se, abych neusnul,“ smál se herec.
„Poctivá čtvrthodina je docela dlouhá doba, navíc ta rakev je pohodlně vypolstrovaná. Možná bych to neměl říkat, ale člověk se v ní necítí tak strašně, jak si možná představuje,“ míní.
A nehoní se mu v rakvi chmurné myšlenky? „Vím, co chcete říct, nicméně tímhle se vůbec nezabývám. Jsem člověk okamžiku, takže přemýšlím spíš o tom, co bude za těch patnáct minut než jednou kdovíkdy. Spíš je mi nepříjemné, že když mě vezou na jeviště, je mnou manipulováno, smýkáno, a já nevím kam. Pod víkem netuším, jestli jsem zrovna nohama do hlediště, nebo do portálu. Je to zvláštní pocit, jaký bych nechtěl zažít v reálném životě – aby mnou bylo pohybováno a já nevěděl kam,“ uzavřel Bartoška.
Vyprodané Divadlo Kalich pak na závěrečné děkovačce tleskalo vedle Bartošky hlavně Zuzaně Bydžovské. Dále si s Bartoškou zahráli Jana Janěková ml., Nina Divíšková, Vlasta Peterková, Adéla Koutná, Adéla Kačerová a Martin Kubačák.
