Článek
Dříve narození znají Jaroslava Válka (17. 9. 1932 - 3. 5. 1982) z rozhlasových a televizních estrád jako Smutného muže, který publikum rozesmával právě svým smutkem a monotónním, huhňavým hlasem, jenž neměnil intonaci, a úspornými jakoby robotickými pohyby. Buřinka, manžety, kajzrrok, psí dečky, brýle a tvrdý límec – to byly jeho rekvizity. Specifická satira Smutného muže neútočí, nezabolí napadené, je to spíš úsměv než výsměch.
Redaktor, herec, humorista, malíř a komik v jedné osobě se objevil i ve třech celovečerních filmech: Každá koruna dobrá (1961), Klaun Ferdinand a raketa (1962) a Poklad byzantského kupce (1966). V posledně jmenovaném hrál policistu, který se chová podobně „roboticky“ jako jeho Smutný muž.
Promovaný výtvarník
Narodil se v Kroměříži jako druhorozený syn do rodiny krejčího. Vystudoval obchodní akademii a po maturitě nastoupil jako účetní a pokladník v zemědělské škole. Zároveň ale studoval výtvarný obor na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita).
Jaroslav Válek - Smutný muž z Brna
Ovládal i řadu jazyků – domluvil se bez problémů německy, anglicky, španělsky, rusky a částečně také francouzsky. Výtvarnou výchovu učil jen krátce, protože se záhy dal na hereckou dráhu. Začínal u ochotníků, až se shodou náhod stal estrádním komikem.
Na profesionální scéně
K té přispěl známý brněnský herec, zpěvák a spisovatel Lubomír Černík (†53), který se potýkal s těžkým alkoholismem.
Černík měl dělat konferenciéra na zájezdovém představení Orchestru Gustava Broma, ale kvůli zdravotní indispozici toho nebyl schopen. Tehdy ho zastoupil právě Válek, a tím byl položen „základní kámen“ ke vzniku postavy Smutného muže.
„Buňky pro legraci“ měl už jako dítě
Týdeník Kroměřížska vyzpovídal v srpnu 1998 Válkovu matku Marii, která přežila nejen manžela, ale i oba své syny (Jaroslav měl o dva roky staršího bratra Zdeňka, který pracoval jako technik).
„Byl to velice živý chlapec,“ vzpomínala paní Válková. „Od mládí měl vrozené buňky pro legraci… Nevydržel být chvíli vážný; úsměv, humor a dobrá nálada jej provázely na každém kroku... Jarda se velice snadno učil. Stačilo mu jednou si přečíst učivo a byl připraven. Přitom byl velmi svědomitý, nic neodbyl. Zůstávalo mu dost času na osobní záliby. Vymýšlel si sám své výstupy, svými výplody přispíval i populárnímu komikovi Jiřímu Štuchalovi, který mu za povídku platil 35 korun tehdejší měny. Jardovy vlohy byly všestranné. Byl dobrý kreslíř, karikaturista.“
Zemřel na tenisovém kurtu
Po invazi v srpnu 1968 se Válek rozhodl emigrovat do Švýcarska. Matka Marie připomněla jeho další osudy: „Na vlast nezapomínal. Jeho pracovna byla národopisným koutkem. Zemi propagoval při každé vhodné příležitosti. Účastnil se práce v krajanských spolcích, pro švýcarský Sokol navrhl a zhotovil prapor k příležitosti sletu ve Vídni. Často mně psal o své práci, starostech i radostech. S hrdostí se pochlubil, že si získal důvěru svého šéfa natolik, že spolu hrají dvakrát týdně tenis. Svou šikovností se vypracoval natolik, že koupil velmi slušný byt ve švýcarském Therwillu, později patro vily na pláži u moře ve španělské Peniscole... Jarda si nikdy nestěžoval na srdce. Cítil sice bolesti v zádech, to však přikládal houseru; říkal, že je to jen přehozený sval. I tak hrával tenis až do 3. května 1982.“
Tenisový zápas už nedohrál, zemřel na kurtu stejně jako herec Antonín (Strýček) Jedlička (†70) nebo scenárista Jaroslav Dietl (†56).
