Článek
Příběh kdysi národem milované, ale poslední dobou spíš vysmívané kontroverzní zpěvačky Ivety Bartošové (†48) může mít zajímavé vyvrcholení. Bývalá princeznička české pop music si totiž připadá životem tak těžce zkoušená, že po loňském úrazu ramene, jež si přivodila „opilým“ pádem ze schodů, už vážně uvažuje, že požádá o invalidní důchod.
Už žádné Knoflíky lásky, žádné Tři oříšky pro Popelku, ale ředkvičky a důchodový výměr! Takový plán se nyní honí zbědované Ivetě v její zmatené hlavičce. Tuší, že uživit se zpěvem asi už nebude možné (po úrazu se jí prý špatně dýchá), a tak hledá cestičky, jak mít alespoň nějaký příjem, aby nebyla úplně bezprizorní. Chystá se napsat konečně svůj životopis, ale hlavně uvažuje o penzi. Je totiž životem unavená.
„Natočila jsem asi sedm set písní, dvacet čtyři desek. Někdy si říkám, jestli už bych toho neměla nechat a jít sázet ředkvičky, nebo jít do invalidního důchodu,“ uvažuje nahlas Iveta v dokumentu televize Barrandov Pravdivý příběh Ivety B. Ten nám se vší parádou stanice naservíruje druhého dubna. A Iveta se v něm opravdu předvede v plné parádě, i se zničenými nožkami. Možná, že se na správě sociálního zabezpečení vážně slitují a nějakou tu penzi Ivetě odklepnou.
A co v dokumentu z jejích úst také zazní? Zpěvačka v něm hodně mluví o své skromnosti a štěstí. Nejlepší deska pro ni například byla ta s názvem Ve jménu lásky. „Společně s vydavatelem Končandrlem jsem na ni psala texty. Jsem na ni trošku pyšná, i když jsem hodně skromná,“ myslí si Bartošová. A když jí Ladislav Štaidl natočil desku, které se prodalo čtvrt miliónu, Ivetě to prý nic na jejím úžasném charakteru neubralo. „Pak byli Slavíci, první místa a všichni mi říkali, že jsem skromná a že bych měla být namyšlená. Ale já jsem cítila velikou zodpovědnost a byla jsem smutnější a smutnější a začala jsem strašně moc pracovat, tancovat a zpívat,“ vzpomíná na hektické období svého života pěvecká diva.
Už odmala prý utíkala z domova. Tolik se chtěla dostat do vytoužené Prahy. Po maturitě se rozhodla prchnout. „Vzala jsem si spacák, dvoje kalhoty, dvě mikiny, dvě trička, zubní kartáček a odešla jsem v sedmnácti z domu. Naši byli proti, ale řekla jsem jim, že jim stejně uteču, a tak jsem taky udělala. Koupila jsem si jízdenku a přišla jsem na nádraží a rodiče se tam objevili, moje bývalá kapela taky, a začali hrát muziku, kterou jsem zpívala. Tekly mi slzy. Všichni byli smutní a já byla šťastná. Sedla jsem do vlaku a odjela do Prahy. Na Václaváku na mě čekal Petr Sepéši, nevěděli jsme, kde budeme bydlet, ale byli jsme šťastní,“ říká v dokumentu Iveta.
Jenže Petr Sepéši brzy zemřel, když jeho auto na přejezdu přejel vlak. „Naše první úspěchy přišly strašně brzy, my jsme nebyli vůbec namyšlení, naopak jsme byli velmi skromní. Koupili jsme si auto za pět tisíc korun, škodovku, ve které se potom Petr zabil. Byla to jeho chyba a já jsem ztratila dva roky života, protože jsem si neuměla představit, že budu bez něj,“ dodává Iveta Bartošová.