Článek
Psal se 24. říjen 1930 a natěšení diváci se přišli podívat do kin na první zvukový film s Vlastou Burianem. A ze sálů odcházeli nadšení a se slzami smíchu v očích. Z komedie C. a k. polní maršálek se stal ohromný hit, který se v premiérových kinech v Praze promítal půl roku!
Král komiků se sice objevoval i v němém filmu, ale až ve zvukovém měl možnost předvést všestrannost a výjimečnost svého talentu, jehož nedílnou součástí byl slovní projev, muzikálnost a nadání k imitacím všeho druhu.
Předlohou C. a k. polního maršálka se stala Longenova fraška o setníkovi ve výslužbě Františku Procházkovi, který využije situace a vyzkouší si maršálskou uniformu. Jako domnělý vrchní velitel rakouské armády pak u zapadlého útvaru v Haliči způsobí nevýslovný poprask. Snímek, který natočil Karel Lamač (†55), překypoval situačním humorem a přesvědčivě dokázal, že čeští tvůrci si rychle osvojili novou technologii a našli i adekvátní filmovou řeč.
Buriana milovali diváci i producenti
C. a k. polní maršálek tak odstartoval Burianovu hvězdnou kariéru. A hvězdný byl nejen tento, ale i jeho další honoráře. Jen za „Maršálka“ mu na účtu přistálo úctyhodných 130 tisíc korun. To byla opravdu neuvěřitelná suma, o které si mohly jeho slavné ženské kolegyně nechat jen zdát. Například Adina Mandlová (†81) si i v době, kdy byla nejvíc obsazovaná, musela přivydělávat ještě jako učitelka cizích jazyků v bohatých rodinách.
I další velké hvězdy hrály před válkou za minimální honorář, a byly tak vděčné za každou příležitost – mnohé z nich proto točily víc než desítku filmů ročně. Burian ale tvořil výjimku.
Byl totiž zárukou kasovního úspěchu. Zajímavé je, že jeho filmy se tvořily téměř průmyslově. Burian roli odehrál nejdřív na divadle, kde se mu dostala jaksepatří pod kůži, a pak ji dokázal velmi rychle převést i do filmové podoby.
Na Barrandov jezdil nalíčený a oblečený do kostýmu už z domova. Také jeho filmové postavy měly mnoho společného: zálibu v uniformách, humor a hlavně schopnost imitovat všechno - od hudebních nástrojů až po nejrůznější cizí jazyky.
Uniformy mu slušely
Za hercovu lásku k uniformám mohl nejspíš jeho otec, který nosil stejnokroj rakouského úředníka. Uniformy přitom v Burianovi nevyvolávaly militantní sklony, ale spíš dělaly dobře jeho ješitnosti. Jeho vysoké atletické postavě totiž náramně slušely a nosil se v nich s opravdovou důstojnickou elegancí.
A rád se v nich objevoval nejen na divadelních prknech a na stříbrném plátně, ale i při civilních příležitostech, například na svatbách. Burian, k jehož velkým zálibám patřil také sport a rychlá auta, budil zkrátka rozruch všude, kamkoli vkročil.
Dabing nepotřeboval
Souběžně s českou verzí „Maršálka“ se natočila také německá nazvaná Der K. und K. Feldmarschall. V praxi to vypadalo tak, že na každé scéně se točilo s českými herci, které po chvíli vystřídali němečtí.
Před kamerou zůstával jen Vlasta Burian, který uměl perfektně německy, takže ho nebylo třeba dabovat. Německých verzí svých filmů natočil Burian víc, byly to ještě On a jeho sestra, To neznáte Hadimršku (oba 1931), Pobočník Jeho Výsosti (1933) a Hrdina jedné noci (1935).
Peníze se brzy vrátily
Výrobní náklady české a německé verze C. a k. polního maršálka dosáhly výše 3,5 milionů korun. Diváci, kterých do kin přišlo na 400 tisíc, zaplatili na vstupném o tři čtvrtě milionu korun víc. Tato Lamačova komedie je považována za třetí zvukový film v Československu. Prvním je až dodatečně ozvučená Tonka Šibenice (1930), druhým pak Když struny lkají (1930).
