Článek
Na počátku divadelní kariéry mu dlouho slušely role milovníků a romantických hrdinů, ke kterým ho předurčoval jeho přitažlivý zjev i podmanivý a zvučný hlas. Jiří Dohnal (12. 8. 1905 – 9. 9. 1984) tak hrál například Radúze v Radúzovi a Mahuleně, Jánošíka ve stejnojmenné divadelní hře, Petruccia ve Zkrocení zlé ženy, Švandu ve Strakonickém dudákovi či mladého Francka v Maryše.
Hvězdou zlaté kapličky
Prošel různými divadelními společnostmi, byl také jedním ze zakladatelů Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (dnes Švandovo divadlo na Smíchově) a nakonec se stal jednou z opor činohry Národního divadla, kde s různými přestávkami působil od roku 1935 až do svého odchodu do penze v roce 1981. S Národním divadlem se definitivně rozloučil 1. dubna 1984 jako vodník Ivan v Jiráskově Lucerně.
Co na něj práskli v Kinorevue
K filmu se snažil dostat ještě za svého působení v Městském divadle v Plzni (1926-1931). „Tehdy se mluvilo o natáčení Vančurova románu Útěk do Budína. Dohnal proto vyhledal doktora Vančuru, který mu sjednal zkušební snímek. Snímek dopadl dobře, jen mu řekli, že má příliš odstávající uši,“ popsal v roce 1940 jeho první pokus před filmovou kamerou časopis Kinorevue.
V roce 1933 se konečně dočkal první filmové příležitosti, v hudební komedii režiséra Svatopluka Innemanna (†49) U svatého Antoníčka si zahrál malíře Jiřího Voborného. Zpočátku prý míval ve filmech uši přilepené k hlavě pryskyřicí a později svůj handicap zažehnal chirurgickým zákrokem.
Dvakrát jako Gottwald
Od roku 1935 točil Jiří Dohnal jeden film za druhým a do roku 1982 v něm vytvořil bezpočet různorodých postav. Největší slávu mu přinesly zejména role milovníků v umělecky nenáročných, zato však divácky vděčných snímcích. Do budovatelských agitek se jeho typ nehodil, a tak byl po roce 1948 obsazován především do úloh dělníků a funkcionářů. Větší příležitosti poskytly Jiřímu Dohnalovi hlavně historické snímky.
Dohnal byl také prvním hercem, který na stříbrném plátně ztělesnil komunistického prezidenta Klementa Gottwalda – bylo to v roce 1953 ve filmu Výstraha. Za zmínku stojí, že musel nosit latexovou masku, což bylo u nás tehdy velké novum, vykoumané podle sovětské předlohy. Roli prezidenta Gottwalda si střihl i o dva roky později ve válečném filmu Tanková brigáda.
Od roku 1955 se na plátně objevoval už jen zřídka a s jeho posledními hereckými kreacemi jsme se setkali počátkem 80. let ve snímcích Konečná stanice (1981) a Šílený kankán (1982), které natočil s režisérem Jaroslavem Balíkem (†72). Během své kariéry Dohnal spolupracoval také s rozhlasem a s televizí, kdy se kromě herecké účasti podílel na mnoha TV inscenacích i jako scenárista a režisér.
Herec byl od mládí stoupencem politické levice. Už ve 30. letech byl aktivním členem komunistické Levé fronty a propagátorem přátelství se SSSR. Od roku 1945 až do své smrti patřil k angažovaným komunistickým umělcům a byl také oceněn řadou režimních vyznamenání.
