Článek
Když se Josef Beyvl (†72) jako družstevník Brabec v jedné z epizod seriálu Chalupáři dohadoval s Jiřinou Bohdalovou (92, chatařka Fuchsová), jestli titul „Zasloužilý umělec“ obnáší nějaké finanční ocenění, sám dobře věděl, jak to doopravdy je. Na rozdíl od slavnější herecké kolegyně už ho měl, a to od roku 1966. Nijak z toho nezbohatl.
Bohdalovou uznala tehdejší vládnoucí garnitura za „zasloužilou“ až o 10 let později. Dalšího z účastníků plamenné debaty, Josefa Hlinomaze (†63) nikdy. Titul se mimochodem uděloval podle sovětského vzoru od roku 1953, zrušen byl až zákonem o státních vyznamenáních roku 1990. A nepatřil k němu ani tučný šek, ani doživotní renta. Ocenění obdrželi diplom.
Co se dohadování a hašteření týče, rád se do něj prý pouštěl i mimo kameru. „Josef byl svůj. Vtipálek, měl rád srandu, ale jen na úkor někoho jiného,“ řekl o něm webu Prima Ženy herecký kolega Jan Skopeček. „Když se někdo bavil na jeho účet, tak se mu to moc nelíbilo,“ dodal.
Šminkkastle a ekvipírunk
Josef Beyvl se narodil 7. června 1906 v Lomnici nad Popelkou. Od dětství hrál ochotnické divadlo. Ve 12 letech se stal „profesionálem“. Jak vzpomínal v medailonu pro tehdejší Československou televizi, za každé představení hry Honza v zakletém zámku dostával pětikorunu.
Otec, vrchní poštmistr, se ho sice snažil od herecké dráhy odradit a přiměl ho vystudovat střední školu, v roce 1925 ale Beyvl junior definitivně utekl k divadlu.
První angažmá získal na inzerát v listu Národní politika. Podle požadavků musel být „ekvipírován“, tedy mít vlastní kostýmy. Šminkkastle čili cestovní sada líčidel byla samozřejmostí, tu jako ochotník samozřejmě vlastnil. Za 180 korun k ní ve vetešnictví dokoupil frak, smoking, cylindr a další vybavení a vyrazil za panem principálem do Litoměřic.
Až do roku 1939 pak postupně hrál s devatenácti kočovnými společnostmi. Poté už prošel jen dvěma scénami: do roku 1951 hrál v brněnském Zemském divadle, až do smrti pak byl oporou Městských divadel pražských.
Půjčil si deset korun, vrátil pět
Před kameru se Josef Beyvl dostal už během svého brněnského angažmá. V jeho filmografii ovšem figurují role, které by dnes asi v „sívíčku“ nikdo uvádět nechtěl: Klomínek ve filmu Vstanou noví bojovníci, Bohumír Šmeral v Anně proletářce, funkcionář Dubec v Rudé záři nad Kladnem…
V pohádce Obušku, z pytle ven! (1955) podle předlohy Karla Jaromíra Erbena sice také svým dílem přispěl k utužení třídního boje přesvědčivým ztvárněním kapitalistického vydřiducha – hostinského, jeho postava ale byla s pomocí filmové trikařiny tak výchovně potrestána, že se na ni dá koukat pořád.
Jan Skopeček později naznačoval, že něco z postavy hostinského odpovídalo i Beyvlovu vlastnímu naturelu. „Jednou jsme zašli na víno a on u sebe neměl peníze, tak si ode mě půjčil deset korun. Po několika dnech mi donesl pět korun, slušně přede všemi poděkoval s dovětkem, že pořádek dělá přátele. Já na něj koukal a říkám mu, že jsem mu ale půjčoval deset korun. On jen zakroutil hlavou, pousmál se a řekl: ‚Ti mladí si dnes už nic nepamatují'...“
I mihnout se uměl nezapomenutelně
V dalších filmech, ve kterých si Beyvl zahrál, se většinou jen mihnul. Ale i to dokázal tak, že si ho diváci dodnes vybaví. Patří sem například Zabil jsem Einsteina, pánové… (profesor Wurm), Jáchyme, hoď ho do stroje! (vrátný), nebo Což takhle dát si špenát (důchodce v parku).
Byl by div, kdyby o jeho charakteristický hlas neprojevili zájem i dabingoví režiséři. Za všechny postavy, kterým jej propůjčil, herce dodnes každé léto při reprízách vinnetouovské série připomíná klasické „…jestli se nepletu, hihihi“ Sama Hawkense.
Jednou z jeho posledních rolí byl nemocniční zřízenec v televizním seriálu Nemocnice na kraji města. Své poslední tři filmy - Muž s orlem a slepicí, Silnější než strach a Skandál v gri – gri baru - vlastně už neviděl. Měly totiž premiéry až dlouho po Beyvlově smrti. Zemřel před 45 roky, 10. července 1978, měsíc po svých sedmdesátých druhých narozeninách.
