Článek
Blonďák v tmavých brýlích, křiklavé košili, přiléhavých kalhotách, s řetězem na krku a masivním prstenem. Nepřehlédnutelný, kontroverzní Miki Volek (21. 5. 1943-14. 8. 1996). Nejdivočejší představitel domácího rokenrolu a idol šedesátých let obětoval hudbě úplně vše.
Miki se totiž pro rokenrol narodil a na pódiích doslova řádil. Kroutil se, řval do mikrofonu a válel se po zemi. Když zpíval, holky sundávaly podprsenky a házely je po něm. Na vrcholu slávy v 60. letech byl skutečným idolem všech mladých, pro které byl populárnější než Gott nebo Matuška.
Však se od nich také lišil – projevem, vizáží, stylem. Na kterou holku si ukázal, tu mohl mít.
Zájem o rokenrol u něj vzbudil v roce 1956 článek o Elvisi Presleym v časopise Dikobraz, ve kterém se psalo o „novém úpadkovém hudebním stylu, vzniklém v prohnilém imperialismu“.
Miki Volek se původně domníval, že rokenrol vznikl v západním Německu, protože první rokenrolové desky mu věnovala teta z Lince. Proto se zpočátku snažil zpívat německy. Na jeho omyl a nutnost angličtiny jej později upozornil další rokenrolový průkopník Pavel Sedláček (81).
Rozjezd s Crazy Boys
Po maturitě chtěl jít Michal Vítězslav Volek (tak znělo jeho pravé jméno) na konzervatoř, ale nevzali ho. Chvíli proto pracoval na stavbě, a nakonec zakotvil jako rekvizitář na Barrandově. V roce 1960 začal vystupovat s kapelou Crazy Boys – název to byl případný, protože z nich publikum šílelo –, ve které hrál na sólovou kytaru a zpíval doprovodné vokály. Dalšími členy kapely byli i pozdější klávesista Olympiku Miroslav Berka (†42) a hudebník Ladislav Štaidl (†75).
Crazy Boys měli obrovský úspěch a rokenrolový mág se stal záhy jejich hlavním zpěvákem. Jenže v roce 1963 nastoupil dobrovolně do psychiatrické léčebny, aby nemusel na vojnu, a Crazy Boys se rozpadli.
Volkova zlatá éra
Když pominuly nástrahy vojenské služby, přivedl Berka Mikiho do kapely Olympic. V Lucerně je zaregistroval skladatel a režisér Karel Mareš (†84), který je angažoval do nového hudebního pásma divadla Semafor nazvaného Ondráš podotýká. V polovině 60. let nastala Volkova zlatá éra a stal se hvězdou první velikosti.
„Dívejte se na Mikiho Volka: kroutí se u mikrofonu, trhá rukama, hlavou, celým tělem, vyráží nejpodivnější zvuky, trošičku hraje divadlo, hodně odposlouchal – ale nelže. Ani když zpívá anglický text, kterému moc nerozumí,“ napsal o něm publicista Ivan Soeldner v roce 1964 v časopise Československý voják.
Trémista, který nenáviděl Beatles
Ve svém megahitu Zloděj dobytka Miki Volek zpíval: „Hej pane, táži se zoufale, řekněte mi, kde je tady na povodí brod!“ Mikrofon při tom držel v ruce jako vyskakovací nůž, zatímco ostatní ho poslušně nechávali připevněný na stojanu. Nikdo v sále netušil, že do sebe před vystoupením hodil pět fenmetrazinů (stimulační droga) a zapil je vodkou nebo vermutem, aby překonal trému, která ho pokaždé ochromovala.
Na hudební scéně se pak objevili Beatles a kapely směřovaly k melodickému beatu. Miki Volek chtěl ale zůstat u klasického rokenrolu. Proto v květnu 1966 z Olympiku odešel. „Nenávidím Beatles, protože mi vzali chleba,“ říkal o této době se smutkem a záští. Jako věčný rebel se musel nakonec rozloučit i s divadlem Semafor.
Smutný konec velkého showmana
V roce 1976 se oženil, pět let nato se rozvedl. Tehdy mu také zemřela maminka, na které doslova visel. Pořád pil a nosil s sebou kvanta prášků, ze kterých si míchal smrtící koktejly. Skončil na psychiatrii. Přesto v roce 1984 natočil svou první dlouhohrající desku Miki Volek. Miki Volek? Miki Volek! Na pultech se po ní jen zaprášilo. Byla to ale jeho labutí píseň.
Pobíral invalidní důchod, ze kterého nebyl schopný vyžít. V následujících letech musel prodat klavír i kytaru, přišel o bydlení a dožil neslavně, téměř jako bezdomovec, v oprýskaných zdech špinavého, nevytápěného holešovického bytu, kde měl jen postel. Zde také předčasně zemřel, pravděpodobně na krvácení do jícnu. V těchto dnech by tento geniální showman oslavil osmdesátiny.
