Článek
Tento urostlý a mužný herec byl svého času idolem mnoha paní a dívek a rozhodně si na jejich nepřízeň nemohl stěžovat. Vítězslav Vejražka (9. 5. 1915 – 8. 6. 1973) byl také od roku 1948 jednou z opor Národního divadla, kde vynikl jako shakespearovský herec a představitel české a ruské klasiky i antické tragédie.
Přirozený talent
Lidé, kteří ho někdy viděli na jevišti, se shodují, že to byl vynikající „herec prožitku a vnitřní síly“. „Na jeho Petruccia ve Zkrocení zlé ženy, ale hlavně na Othella se bude ještě dlouho vzpomínat. Kreslil své figurky zostra, úsporně. V tomto směru vynikaly zejména jeho shakespearovské postavy, což potvrdil mimo jiné v Králi Learovi, kde za Salzerovy režie vytvořil suverénním způsobem vladařského uzurpátora Edmunda,“ vysekl mu poklonu kolega František Filipovský (†86).
Sám Vejražka mluvil o divadle s velkou pokorou. Například o roli v Sofoklově Oidipu vladaři řekl: „Když jsem to viděl na fermanu, úplně se mi podlomila kolena.“
Jako profesora ho měli rádi i studenti DAMU. Jeden z pamětníků řekl, že se jim v první hodině představil následovně: „Tak abychom se seznámili, já se jmenuji Vejražka a jsem komunista, protože jsem vyučený číšník, a v této profesi jsem zažil první republiku. Tak vám to říkám, abyste věděli, na čem jste.“
Upsal se ďáblovi
Herec, od jehož narození uplynulo právě 105 let, měl ale i svou druhou tvář. Po válce vstoupil do KSČ a na začátku roku 1949 se sám přihlásil do služeb StB. Ke spolupráci se zavázal dobrovolně, aniž by na něho byl vyvíjen jakýkoliv nátlak. Nejprve pracoval pod krycím jménem AK 70, později se z něj stal agent Novák.
A protože to byl opravdu velký fešák, měl docela jednoduchý úkol – dostat do postele jakoukoli ženu, kterou mu estébáci předhodí. Prvním zadáním, které Vejražka dostal, bylo svést svou vlastní o šest let starší tetu. Tou byla rodilá Češka Milada Deggiovanni, později italská státní příslušnice, která pracovala na vízovém oddělení italského velvyslanectví v Praze.
A prý se mu to opravdu podařilo: „Do měsíce se tento doposud příbuzenský poměr změní neodvratně v milenecký, jelikož jsou náznaky, že se Deggiovanni zamilovala do svého synovce,“ zapsal si později Vejražkův řídicí důstojník.
Intimní vztah s tetou herec udržoval až do roku 1950. Estébáci byli ze svého charizmatického spolupracovníka nadšeni. Podle jejich záznamů mu seznámení s elegantními ženami nedělalo potíže, protože mu samy nadbíhaly.
„Jeho největší možnosti vidíme v jeho přirozených vlastnostech jako hezkého muže, který dovede na první pohled připoutati ženy opravdu hezké a elegantní, které jsou nám jinak nedostupné,“ stálo v záznamech.
Film k němu byl skoupý
Na stříbrném plátně debutoval Vejražka už ve 22 letech, ještě pod pseudonymem Petr Vít, ale přestože to byl líbivý typ s nesporným talentem, film k němu moc štědrý nebyl. Výrazných rolí moc nedostal – objevil se mj. ve snímcích Turbína (1941), Alena (1947), Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) či Ďáblova past (1961).
Jeho první manželkou byla dcera známého brněnského malíře Oldřicha Šebora Jarmila Vejražková, se kterou měl syna Jana (81). V roce 1951 se jeho třetí ženou stala kolegyně z Národního divadla Jarmila Krulišová (†83). Měli spolu tři děti a jejich nejstarší syn David (64) dnes pokračuje v rodičovských šlépějích.
Vítězslav Vejražka, který svůj život spojil především s divadlem, odešel předčasně, měsíc po svých 58. narozeninách.
