Článek
Zpěvačka Hana Zagorová (†75) patřila k našim nejpopulárnějším zpěvačkám, kterou milovaly celé generace posluchačů. Devítinásobná držitelka Zlatého slavíka má na svém kontě řadů hitů, které se zapsaly do zlatého fondu naší pop music.
Přesto možná nevíte, že Hana Zagorová vystudovala v letech 1964 až 1968 herectví, nikoli zpěv. Rok předtím, než ho začala studovat na JAMU, ale uspěla v pěvecké soutěži Hledáme nové talenty a začala točit pro rozhlas. A o její budoucí kariéře bylo rozhodnuto.
Bludička Julie a další hity
Zpěvaččiným prvním velkým hitem byla Bludička Julie z roku 1969, která se také o rok později objevila i na její premiérové LP desce Bludička. Protože Zagorová měla lehce chraplavý hlas se soulovým zabarvením a texty svých písní podávala i díky své herecké průpravě s velkou přesvědčivostí, pro její hudební projev se vžilo spojení „beatový šanson“.
Její kariéra ale začala nabírat na obrátkách až poté, co se v roce 1969 přestěhovala ze severu Moravy do Prahy. Na počátku 70. let přidala do svého repertoáru další nesmrtelné hity: Já jsem tvá neznámá a Náš dům zní smíchem. O zpěvačku s nevšedním projevem začali projevovat zájem i známí skladatelé – například Karel Svoboda (†68) pro ni v roce 1971 napsal Gvendolínu a o čtyři roky později píseň Studánko stříbrná. V letech 1972 až 1974 hostovala Zagorová v Divadle Semafor v parodickém představení Kytice Jiřího Suchého (89), ve kterém ztvárnila roli Bludičky.
„Nedělej Zagorku“
V roce 1973 začala spolupracovat s kapelníkem a skladatelem Karlem Vágnerem (79). Její popularita byla naprosto mimořádná a stále stoupala. Tehdy se z ní stala „naše Hanka“, „Hanička Písnička“ nebo „Hanička sluníčko“. Dodnes se ale vedou diskuse, kde se vzalo „nedělej Zagorku“, což se říká obvykle člověku, který se vymlouvá a dělá drahoty. Sama Zagorová tento idiom nevnímal pejorativně. Podle ní se používá, když se někdo upejpá, nebo je plachý. „A já jsem plachá,“ řekla kdysi s tím, že k tomuto idiomu slyšela vhodnější příměr: „Nedělej ofuky.“
S pěveckými partnery
Zpět ke Karlu Vágnerovi, v jehož skupině začala Hanka vystupovat také s pěveckými partnery. S Petrem Rezkem (78) nazpívala například chytlavé písničky Asi, asi a Duhovou vílu, s italským hřebcem Drupim (74) obrovsky zabodovala společným hitem Setkání.
Na počátku 80. let ji začali doprovázet Petr Kotvald (62) a Stanislav Hložek (66), přičemž jejich největší společný hit Můj čas asi netřeba připomínat. Dodnes oblíbená je také její píseň Spěchám, kterou publiku představila poprvé v roce 1982.
Je to milá holka…
Sympatickou zpěvačku fanoušci znali jako usměvavou, pozitivně naladěnou dámu, jí samotné ale přitom do smíchu vždycky nebylo. Řadu let trpěla poruchou krvetvorby, která ji připravila i o možnost stát se matkou, ačkoli po dítěti vždycky toužila.
Zpěvačka ale nečelila jen zdravotním problémům. Když v červnu 1989 podepsala petici Několik vět, v níž hnutí Charta 77 požadovalo propuštění politických vězňů a svobodu slova, nesměla až do pádu komunistického režimu veřejně vystupovat. Svůj podpis odmítla odvolat, naopak ho stvrdila slovy: „Nebylo tam nic, s čím by slušný člověk nesouhlasil.“
To, co ale následovalo krátce po jejím podpisu, nikdo nečekal. V červenci 1989 přišel tehdejší komunistický šéf Miloš Jakeš se svým pověstným projevem na Červeném Hrádku, kde ji přímo „vypíchl“: „Ti umělci, kteří to podepsali. Žádnej z nás nebere takový platy, prostě, jako berou oni. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno… ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok.“
Jakeš chtěl v lidech vyvolat závist a obrátit veřejné mínění proti umělcům, kteří petici podepsali. Jenže nakonec se celá tahle „slavná“ pasáž obrátila proti němu a Hance Zagorové zajistila ještě větší popularitu, než jaké se do té doby těšila.
