Článek
Každou sobotu máme možnost z křesla a s mobilem v ruce ovlivnit zdánlivě velkou věc – kdo ze známých tváří bude v našem obýváku tančit za týden. Za 14 dní se dozvíme, jak dopadl plebiscit populární hudby – tradiční a nenahraditelná anketa Český slavík. Trefná porota nám chystá finálovou sestavu Talentu, ze které znovu smskou rozhodneme o tom, kdo je nejlepší.
Jasně, člověk to nemůže brát fatálně, protože dominantním posláním zmíněných projektů je pobavit a zaujmout, ale hlasování je v televizi nejtradičnějším nástrojem, jak, minimálně v teoretické rovině, vtáhnout diváka blíž a do hry.
Nese to s sebou přirozeně a každým rokem ve větší míře jeden nešvar. Nenávist. Sice deklarovanou, ale nereálnou. Nenávist, která je ve skutečnosti pořád jen shlukem jedniček a nul, protože se šíří na internetu, na sociálních sítích, a hlavně v diskusních fórech všech serverů, které tuhle vyhrocenou, ale obsahově plytkou a zbytečnou věc umožní.
S gustem, se kterým posílají smsku, a možná s ještě větším gustem, dokážou hrdinové z obýváku vysypat v jejich očích erudovaný názor na pečení, zpěv, společenský tanec, psí drezuru, pantomimu, herectví i žonglování. Jsou z nich rázem soudci vkusu, televizní ředitelé i arbitři názorů. Je to jejich volba, mají k tomu možnosti a leckdy se sami chytí do mediální pasti vydavatelů článků, kteří právě diskusi chtějí rozšířit, aby byl buzz co největší.
Přispěvatelé jsou radikální, přesní, často směšně, ale vytrvale vulgární. A co je pro ně nejsmutnější, leckdy žijí v mylné představě, že vyplozený canc má význam. Hodnotu. Smysl. Že jejich písmena budou hrát nějakou roli. Než je přebijí jiná písmena a výplod z obýváku v nekonečném streamu zmizí na stránku 7.
Přispěvatelé jsou radikální, přesní, často směšně, ale vytrvale vulgární
A existují terče těch poznámek, které jsou znepokojeny. Zhnuseny, možná až otřeseny. V touze získat recenzi na svůj výkon otevírají diskuse a hledají, jak jejich klient vnímal dílo. Zapomenou, že recenzi naleznou až v big picture. V číslech sledovanosti, která jsou neúprosná, či v tom, jestli je někdo požádá o opakování výkonu. Trpí. Přijmou realitu obývákového poety.
Kamarádi, je to zbytečné. Valná většina těch komentářů v reálu neexistuje. Tváří v tvář se dotyčný autor zmůže většinou na bodré potykání větou – dáme fotku!? A tím to končí.
Sociální sítě dávají možnost každému být hodnocen, čten. Být středem zájmu. Je to ovšem jen iluze. Ale přesto, abyste iluzi získali, je třeba co nejvíc křičet, aby si vás v inflaci slov a vět vůbec někdo všiml. A proto se může zdát, že společnost radikalizuje.
Ale není to tak. Náš život se odehrává mezi reálnými domy, stromy, řekami, a ne ve virtuálním světě. Zatím. A to je podstatné. Užijme si tu dočasnost, protože kdo ví, co přijde dál.
A na závěr zpráva od Milise Klidného pro mne, která to vše ilustruje: (sic) Boucku jsi jen jedno velké hovno Jsi jen vlezla veš, bez ktere se uplne v pohode obejdeme!!! Tebe bych kopal do prdele az du jůesej a tam zdechni, ty nicko predrazena…!!! Plezmero jedna spocena…!!! Zdechni.
Krásný den!