Článek
Herec a divadelní režisér (8. 5. 1922-17. 2. 1991), od jehož narození uplyne právě sto let, patřil k největším osobnostem naší poválečné divadelní scény. Také jako herec dokázal Miroslav Macháček přibližovat divákům jedinečným způsobem složitost lidské psychiky, a to i díky své vznětlivé a rozporuplné povaze a běsům, kterým sám celý život čelil – řadu let trpěl těžkými depresemi a několikrát se ocitl až na samém dně.
Jeho inscenace nevymizí z paměti
Macháček, který pocházel z rodiny nadšených ochotníků, stanul na jevišti poprvé už ve dvou letech – v Hálkově divadle hrál černouška ve Strakonickém dudákovi. Když mu bylo 23 let, nastoupil jako vyučený strojní zámečník na pražskou konzervatoř, kde svůj herecký talent rozvíjel pod vedením Miloše Nedbala (†76). První angažmá získal v roce 1948 v Pardubicích, kde také režíroval. Po dvou letech odsud přešel do pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého.
Záhy přišla studená sprcha. Na politické schůzi ho obvinili, že v divadle vytváří „druhé centrum“ a spolupracuje se západními imperialisty, a na Silvestra 1951 už měl do divadla vstup zakázán. Žádná scéna ho nechtěla přijmout, až po nějakém čase přišla nabídka angažmá z Českých Budějovic. Do Prahy se Macháček vrátil za pár let. Od roku 1960 působil jako šéf činohry Národního divadla. Nesmazatelnou stopu zde zanechal i jako režisér. Například na jeho inscenaci Novokřtěnců (1968) se přijel podívat sám autor Friedrich Dürrenmatt, který se nechal slyšet, že je to první ztvárnění jeho hry přesně podle jeho představ.
V roce 1975 musel Macháček na „povinnou dovolenou do Bohnic“ - na 119 dní a jen proto, že v Národním přednesl kritický referát na adresu méně schopných kolegů. Po návratu odstartovala další série jeho úspěšných režií v Národním divadle, jejímž vrcholem (a jedním z vrcholů poválečného českého divadla vůbec) se stali Naši furianti v roce 1979. Macháčka známe také z celé řady filmů, připomeňme alespoň snímky Ďáblova past (1961), …a pátý jezdec je Strach (1964), Údolí včel (1967), Stín kapradiny (1984), Skalpel, prosím (1985) Vlčí bouda, Pavučina (oba 1986), Dobří holubi se vracejí (1988), Sedím na konári a je mi dobre nebo Dva lidi v ZOO (oba 1989).
Bylo těžké s ním vyjít
Na pronásledování (nejen) totalitní mocí si Macháček stěžoval celý život. Byl také nesmírně kritický, a to jak k sobě, tak i ke svému okolí. Kolegové se ho báli, a zároveň ho zbožňovali. S každodenním životem i mezilidskými vztahy si vůbec nevěděl rady.
To se promítalo i do vztahu k opačnému pohlaví. Na konci 40. let chodil s herečkou Jiřinou Jiráskovou (†81), která ho po nějakém čase opustila, a on s ní ve své uražené ješitnosti dalších téměř čtyřicet let nepromluvil! Oba se pak sešli až ve filmu Dva lidi v ZOO...
Stále hledal tu pravou
Nakonec se oženil s operní pěvkyní Věrou Štiborovou, se kterou měl dceru Kateřinu (72), která je dnes také známou herečkou a publicistkou. Když poznal filmovou výtvarnici a scénografku Ester Krumbachovou (†72), odešel za ní od rodiny. Poté žil s herečkou Janou Břežkovou (78), později měl vztahy s chartistkou a divadelní režisérkou Jaroslavou Šiktancovou (67) a s herečkou Vilmou Cibulkovou (59).
Téměř deset let Macháček bojoval s rakovinou močového měchýře, ale i s touto diagnózou dál naplno pracoval. Krátce před smrtí se ještě stačil urazit na dceru, protože mu včas neupekla oblíbený koláč. Kvůli takové malichernosti se s ní ani nestihl rozloučit. Miroslav Macháček vzbuzoval celou řadu emocí, lhostejnost k nim však nepatřila.
