Článek
V éře němého filmu to bylo tak jednoduché! Žádné dialogy, jen výrazná gesta a mimika, maximálně titulky mezi jednotlivými scénami. A k tomu živý klavírní doprovod. Zvuk v tom ale nadělal pěknou paseku. A to svět ještě netušil, že jednou na plátna vtrhne Luis de Funès (†68), a v závěsu za ním František Filipovský (†86).
Většina filmové produkce sice odjakživa pocházela z Hollywoodu, a tak jí díky angličtině rozuměly stamiliony diváků po celém světě, taková Francie ale byla (a stále je) také filmovou velmocí. Co si s tím měli počít čeští diváci?
Hrušínský jako Sněhurčin trpaslík
V Československu se objevil první dabovaný film v roce 1933. Byl to americký film režiséra H. C. Raymakery „Na stopě“. České znění bylo dílem Miroslava Geberta, který přeložil dialogy, sám namluvil většinu rolí, film stříhal a míchal. Výsledek dost připomínal „rychlodabing“ videokazet z počátku 90. let. Včetně těch „pro dospělé“.
O něco lépe dopadla česká verze Disneyovy pohádky „Sněhurka a sedm trpaslíků“. Dialog a texty písní přeložil E. A. Saudek, režii měl Miloslav Jareš a v jedné z hlavních rolí zazněl třeba hlas Rudolfa Hrušínského. Míchačka mimochodem vznikala v ateliérech Walta Disneye, kde byl upraven pro českou verzi na několika místech i obraz: na postelích trpaslíků byla přeložena (překreslena) česká jména.
Jeden film, dva dabingy
Kdo ví, jak by u tuzemských diváků dopadly Funèsovy komedie, nebýt toho, čemu se dnes říká s trochou nostalgie „česká dabingová škola“. Ta totiž sama o sobě představuje světový unikát, navíc se na jejím věhlasu podíleli a stále ještě podílejí ti nejlepší z nejlepších.
Důkazem může být třeba Grand restaurant pana Septima z roku 1966. Dává jej dnes večer ČT 2. Tento film má dokonce dva české dabingy. První vznikl ve studiu Československé televize v Brně na počátku 70. let a Funèse v něm namluvil brněnský herec Jiří Tomek (†82). Pro obnovenou premiéru koncem 80. let vznikl v roce 1987 nový dabing s Františkem Filipovským, pro kterého to zároveň bylo poslední dabování legendárního francouzského komika.
Ale to, co při zprostředkování jeho expresivního herectví stihl do té doby, mu jako dabérovi zajistilo nesmrtelnost (tu hereckou si zase pojistil jinak). Není náhoda, že ocenění pro všechny skvělé dabingové herce, udílené každoročně v jeho rodné Přelouči, se jmenuje Cena Františka Filipovského. Samotnému Filipovskému, který zemřel v 26. října 1993, byla v roce 1994 in memoriam udělena Cena za celoživotní mistrovství v dabingu.
Režim setkání zatrhl
„Funès hrál kdysi jen malé figurky. Ve filmu Otec, matka, služka a já měl tehdy malou roličku, ve které jej daboval Bohumil Bezouška (†73). Potom k nám přišel další film, jehož české znění režíroval jiný režisér, a ten ve Funèsovi uviděl zase mne. Ten film se jmenoval Výhodná koupě a na něm se ukázalo, že jsem se trefil i do tónu Funèsova hlasu, že smíchy máme skoro stejné, takže od té doby jej dabuju já,“ řekl František Filipovský v roce 1972 v rozhovoru pro časopis Kino.
A nebyl to jen jeho názor. Když ho prý slyšel Funès, byl doslova ohromen. Neváhal a českému herci napsal osobní dopis s poděkováním. Z toho byl Filipovský v šoku, protože po celou dobu měl spíš nepříjemný pocit z toho, že se na úspěchu slavného kolegy tak trochu přiživuje. Ale opak byl pravdou. V 80. letech se oba herci měli dokonce potkat, jenže tehdejší režim plánované setkání obou legend zatrhl.
Socialistický herec se přece nemůže setkat s kapitalistou, který bydlí na zámku, šuškali si soudruzi, kteří měli pravomoc setkání umožnit, nebo naopak znemožnit. Se svou druhou manželkou totiž Luis de Funès žil v polovině zámku, který patřil její rodině. Za vydělané peníze později koupil i druhou polovinu a začal se věnovat své další vášni – pěstování růží. Jednu odrůdu se mu dokonce povedlo vyšlechtit, a ta nese i jeho jméno – La Rose de Louis de Funes.
Lábus, Císler, Krampol
Po smrti Františka Filipovského se Louise de Funèse pokoušeli dabovat herci jako například Jiří Lábus (73), Jiří Císler (†76) nebo Jiří Krampol (85). Za jeho života se totiž nestihly nadabovat všechny Funèsovy filmy, i z ideologických důvodů – například jeho celosvětově nejznámější snímek Dobrodružství rabína Jákoba nemohl jít v tehdejší ČSSR do distribuce ani na obrazovky kvůli zápletce, která si utahovala z izraelsko-arabského konfliktu.
Přijetí Filipovského pokračovatelů bylo ale rozpačité, i když jako herci se těšili velké popularitě. Nakonec se všichni shodli na tom, že než kazit filmy špatným dabingem, bude lepší je vůbec neuvádět. Přeci jen, klasických Funèsovek s Filipovským je až až.
