Článek
Režisér, který se pouští do natáčení akčního filmu, obvykle chová ve skrytu duše naději, že dojde i na dvojku. Možná i na další díly, proto musí hlavní hrdina přežít všechny nástrahy a dožít se závěrečných titulků. Pak už zbývá jen doufat, že jeho představitel vezme roli i v pokračování, bude-li jaké.
Když Zdeněk Štěpánek (†71) přijal roli Jana Husa ve stejnojmenném filmu (1954) Otakara Vávry (†100), byl mu osud jeho postavy předem jasný, stejně jako každému absolventovi základní školy. Přesto ale on i režisér věděli, že dvojka i trojka přijdou a s nimi další hlavní role. Jen místo kazatele a mučedníka Husa si Štěpánek v navazujících dvou dílech (1956) „husitské trilogie“ zahrál vojevůdce Žižku. Toho si ostatně „na vedlejšák“ střihnul i v jedničce. Naději na přežití měl ovšem vzhledem ke známým historickým faktům opět nulovou.
Poslední pivo před smrtí
Ve skutečnosti zemřel 20. června 1968, tedy před 55 roky. A byla to smrt, jakou by si možná přál i nejeden z nás – tedy pokud mu chutná pivo. Zašel si totiž se džbánkem do malostranské hospůdky U Tří pštrosů, dal si jedno „od cesty“ přímo ve výčepu… Vtom ho postihla mozková příhoda a padl mrtev k zemi.
Pro pivo to mimochodem měl doslova pár kroků. Bydlel totiž v domě U Bílého beránka, ve kterém se narodil a který mu do znárodnění v roce 1948 i patřil.
Nedonošený legionář se živil karbanem
Herec, dramatik, režisér a scenárista Zdeněk Štěpánek se narodil v roce 1896 v Tvoršovicích u Benešova. Dědeček Jan Nepomuk Štěpánek byl dramatikem a ředitelem Stavovského divadla, otec Vincenc prý hrál na 14 hudebních nástrojů.
Zdeněk, který se narodil nedonošený, takže ho maminka v době, kdy nebyly inkubátory, doslova „dopékala v troubě“, se toužil stát hercem. V roce 1913 se souhlasem rodičů odešel z domova a kočoval s různými divadelními společnostmi. Zároveň zkoušel napsat vlastní hry, zpíval, občas zaskakoval jako tanečník.
V roce 1915 ho ale císařpán povolal do první světové války. Domů – už do Československa – se vrátil v roce 1920 jako legionář. Než se mu podařilo navázat na hereckou kariéru, živil se nějakou dobu jako profesionální karbaník.
Superstar a nacisté
Když pak nastoupil k divadlu, měl zpočátku problém s ruským přízvukem, který při tažení s legiemi pochytil. Dokázal se ho ale zbavit a získat angažmá v Divadle na Vinohradech, kde se postupně vypracoval na hvězdu. V roce 1925 měl jeho Cyrano při premiéře údajně 92 (!) opon.
Ve Vinohradském občas i režíroval. Od roku 1928 hostoval v Národním divadle, kde od 1934 zakotvil natrvalo. Tou dobou byl už ženatý s herečkou Elenou Hálkovou, vnučkou básníka Vítězslava Hálka. Ta mu porodila dceru Janu (†84), později také významnou herečku.
Na plátně se objevoval ještě v němé éře. Když byl pak film opatřen i zvukovou stopou, mohl uplatnit také svůj charismatický, lehce zastřený hlas, kterým hypnotizoval divadelní obecenstvo. V podmínkách první republiky si zkrátka vydobyl pozici superstar.
To se mu ale vymstilo. Na podzim 1938 byl jako populární herec různými pohrůžkami donucen přečíst v rozhlase zprávu o Mnichovské dohodě, v červnu 1942 pak musel v rádiu na příkaz nacistů odříkat prohlášení odsuzující atentát na Heydricha a slíbit loajálnost Třetí říší.
Jak obejít casting
Hned po osvobození, v roce 1946, si zahrál hlavní roli ve Vávrově filmu Nezbedný bakalář. Před kameru přivedl i tehdy patnáctiletého Josefa Vinkláře (†76). Na dětské role sice probíhalo něco jako casting, protože si ale Štěpánek Josífka pamatoval z Dismanova dětského souboru, kam chodila i jeho dcera Jana, roli se s ním naučil a pak přišel za režisérem s oznámením, že „to bude hrát Vinklář a že už to mají nazkoušené“.
Po válce Štěpánka kvůli dvěma zmíněným vystoupením i dalším protektorátním aktivitám obvinili z kolaborace, ale nakonec byl osvobozen. Když nemohl pracovat, věnoval se rodině. S manželkou Soňou (rozenou Grossovou), s níž se po rozvodu s první ženou oženil ještě za okupace, měl postupně syny Zdeňka ml. (1946, záhy zemřel), Martina (†63) a Petra (74), oba pozdější herce, a pak dceru Kristinu (†71), později mimo jiné zakladatelku organizace Člověk v tísni, režisérku, scenáristku a dramaturgyni.
Role opilců hrál přesvědčivě
Jednou ze Štěpánkových nezapomenutelných rolí byl věčně opilý maršál Russworm v historické komedii Císařův pekař a pekařův císař (1951). Vzal ji mimochodem poté, co ji nejprve odmítl Jan Pivec (†72). Režii filmu zase převzal Martin Frič poté, co se jí kvůli neshodám s Janem Werichem (†75) musel vzdát Jiří Krejčík (†95).
Pijany v různých stádiích alkoholismu ztvárňoval opakovaně. Kromě zmíněného Nezbedného bakaláře, který před kamerou prolil hrdlem nesčetně korbelů rakovnického piva, třeba také inženýra Dandu v protialkoholní agitce Dnes naposled (1958).
Zlí jazykové tvrdí, že mu to usnadňovala osobní zkušenost s konzumací alkoholických nápojů všeho druhu. Když jej ovšem jako pijana a sukničkáře vykreslili tvůrci televizní minisérie Bohéma (2017), setkal se tento výklad se silně odmítavou reakcí nejen rodiny, ale i celé veřejnosti.
