Článek
Manželka ve středu zesnulého Radoslava Brzobohatého Hana Gregorová mluví tiše, uplakaným a zlomeným hlasem, přesto ale tvrdí, že ani odchod jejího nejbližšího člověka ji nezlomí. „Bude tu s námi pořád,“ věří. V rozhovoru pro Super.cz naznačuje, že ne vše bylo možná kolem práce zdravotníků v pořádku. „Loudali se tu jako na procházce,“ říká Gregorová o záchranářích. Navíc prý netuší, zda lékaři nezanedbali péči, když již dříve neřešili výduť na tepně v břiše, která nakonec herce zabila.
Paní Hano Gregorová (72), prožíváte nejtěžší chvíle svého života. Jak je zvládáte?
Musím, nic jiného se nedá dělat. Beru prášky na spaní, ale pořád se budím. To mi však nevadí, protože se budím s myšlenkami na Radka, takže to jde. A děti mám u sebe (Ondřeje Brzobohatého a dceru Rolu – pozn. red.). A máme tu psy. Jsou zaskočeni, pořád leží a koukají. Jako by to předem tušili, co se stane. Jinak to tu máme na etapy. Chvilku se smějeme, chvilku pláčeme.
Myslíte, že by si Radoslav Brzobohatý (†79) přál takhle rychlý a svým způsobem důstojný odchod?
Je to hrozný, ale Radek by to takhle chtěl, aby odešel bez trápení a v plné síle. Byl nemocný, ale úměrně svému věku a všechno v pohodě ustál. Vždy chtěl, aby to bylo raz dva a hotovo. Ty řeči jsem úplně nenáviděla, ale takhle to chtěl a tak to nakonec má. Pro nás je to strašné, pro něj zase svým způsobem dobré.
Nevyčítáte lékařům, že léčbu výdutě podcenili?
Na nedávné kontrole mu řekli, že se to zklidnilo. Byl na sonu a dozvěděl se, že se ta céva stáhla a je v pořádku. Ale je to časovaná bomba. Možná mu to mohli nějak spravit, stejně jako měl stenty nahoře u srdce. Nevím, proč se do toho nepustili. Ať sami zpytují svědomí, jestli to bylo v pořádku, nebo ne. Teď už to stejně ale nevrátíme.
Jak probíhaly vaše poslední společné chvíle?
Ještě večer jsme seděli na zahradě a v posteli se pak chytli za ruku. Všechno bylo v pořádku. Byl to běžný den. Ráno se mu udělalo špatně a tak jsem volala záchranku. Jenže aktivita posádky mi nepřipadala moc velká. Docela se loudali, jako by šli na procházku. Než došli přes zahradu do domu za Radkem do ložnice, trvalo to věčnost. Čekala jsem, že když je to tak vážné, že budou utíkat. Ale to oni ne. To už se ale nedá vrátit.
Bylo vidět větší snahu, když spatřili slavného herce?
Právě že ne. Nepochopila jsem zbytečné úřadování, které se mohlo udělat později. Chtěli jeho občanku, kartu pojištěnce, přitom ho viděli, v jakém je stavu a kdo to je.
Co vám z té chvíle utkvělo v paměti?
Nevěděla jsem, co dřív. Jestli otevírat vrata záchrance, nebo podávat Radkovi mokrý obklad. A pak že moc nepospíchali. Ale jak říkám, teď už je to jedno, Radka nám nikdo nevrátí.