Článek
Má tři děti, stejně jako její představitelka. Ráda vybočuje, což je sympatické i herečce. Od neděle se začne nekonvenční matka samoživitelka projevovat jako vyšetřovatelka v komediální osmidílné kriminálce. Tatianě Dykové Vilhelmové (44) jsme proto položili několik otázek.
Případy mimořádné Marty vznikaly v době covidové pandemie. Znamenalo natáčení, kdy se nikam nesmělo, příjemné rozptýlení?
No, tak na jednu stranu jo, ale na druhou to bylo dost náročné. Celé natáčení probíhalo v hodně svižném tempu. A protože jsem měla na place všechny natáčecí dny, tak to bylo opravdu dost náročný. Ale celkově šlo o velmi obohacující období. Natáčelo se v době, kdy nikdo nikam nechodil a já měla tu možnost se každý den obléct do záživné a veselé postavy. Byl to pro mě takový unik od reality.
Je hlavní postava Marta hodně svá, až možná ztřeštěná?
Ano, je svá, originální, vyznačuje se tím, že má nadstandardní IQ, které ovšem nevyužívá, jak by mohla. Pracuje po brigádách, kde nemá problém, těžko totiž snáší autority, takže nevydrží nikde dlouho, až začne na policejní stanici. A tam si všimnou toho, že jí to celkem dost pálí. Ona rychleji jedná, než přemýšlí, proto jí leccos ujede. Je to takový svéráz, pohotová a bystrá. Divák může sledovat i její soukromí, osobní vztahy a jaké to je, když se žena samoživitelka, máma tří dětí snaží skloubit práci a péči o ně.
Kromě toho, že jste obě maminkami tří potomků, napadalo vás, že máte nějaké společné rysy?
Ona je divočejší, což já umím být taky. Ale já dokážu být i takový samotář a tuhle stránku u ní moc nevidíme. A jsem celkem diplomat, což Marta ne.
Dost zvláštně se i obléká, jako by jí bylo jedno, co si vezme na sebe.
Hm, nedělá si hlavu s nějakou korektností a s uniformovaností zrovna označovanou za módní. Jsou jí fuk módní vlny, co zrovna frčí, absolutně je ignoruje. Obléká se podle své nálady, a když oblečení není hodně barevné a extravagantní, přijde jí naprosto usedlé a nudné. Musím říct, že tím mi byla hodně sympatická. Uvědomila jsem si, jak jsme od devadesátých let strašně sešněrovaní, jako by se všechno utáhlo a zdá se mi, že i trošku móda zešedivěla.
Není taková postava vybočující mimo konvence pro herečku osvěžující?
Rolí originálních žen moc není, takových, které se nebojí být své. A tohle mi hned došlo, když se mi scénář dostal do ruky. Že je perfektní, protože může být obrovskou inspirací pro naše ženy, ale i pro muže. Tyhle typy jsou naprosto okouzlující, ale bývá oříškem s nimi vydržet. Přitahují, protože jsou své, vždycky připravené pro jakoukoliv akci a dobrodružství.
Vy také nepůsobíte jako typ, který by se nechal zasunout do nějaké nudné škatulky. V čem se nenecháte svázat konvencemi?
Myslím si, že se furt řídím svým srdcem, intuicí, a to je právě pak to, že člověk jedná za sebe, a ne že si něco vykalkuluje, že tohle by se hodilo a tohle by bylo dobře přijatý. Necpu do vztahů moc hlavu. Tohle chci, tohle se mi líbí, to chci udělat a tohle mít jinak. Dneska mi není dobře, jsem naštvaná, no tak jsem naštvaná.
Jenže já si řeknu, co je ostatním do toho, že zrovna nejsem naladěná.
Já si díky natáčení Případů mimořádné Marty uvědomila, jak se vytratila autenticita. Pořád ze sebe děláme něco, co nejsme. Pořád jsme jako v pohodě, pořád dobře naložený a všechny máme rádi. Připomněla mi, že tímhle jsme si asi podobné. Že nejde o to, abychom pořád všechny měli rádi, pořád nám to slušelo a byli stále dobře naladění. Není v tom pak ta opravdovost.
Člověk se s přibývajícím věkem snaží chovat tak, jak se od něho očekává, aby potěšil, vyšel vstříc... Přitom to stojí spoustu energie a možná ho to i štve, ne?
No právě, nejspíš tyhle snahy často schováváme za to, že si říkáme, že už na to vlastně máme věk, že už to tak necháme, ale uvnitř sebe to tak trošku dusíme. Když večer ulehneme a zrekapitulujeme si před spaním den a řekneme si, jestli jsme všechno udělali, jak jsme to cítili, častokrát zjistíme, že ne, že šlo jen o to mít klid. A nakonec nás tenhle přístup štve a s tím jdeme spát, v podstatě naštvaní. Tohle nemám ráda.
