Článek
Před 65 lety nás navždy opustil oblíbený komediální herec a velký mystifikátor Saša Rašilov starší (6. 9. 1891 – 3. 5. 1955). Pamětníci si jeho kulaťoučkou tvář určitě ihned vybaví ve filmech Mravnost nade vše (1937), Přijdu hned (1942), Hostinec U kamenného stolu (1948), Rodinné trampoty oficiála Tříšky (1949) či Divotvorný klobouk (1952).
Dědeček herců Saši (52) a Václava Rašilova (44) přitom film moc nemusel, vždycky dával přednost kabaretu a divadlu kvůli přímému kontaktu s diváky. Lidé, kteří ho znali osobně, se shodují, že měl ohromný smysl pro humor a nikdy s ním nebyla nuda. Kolega Jan Pivec (†72) o něm řekl, že to byl obdivuhodný člověk, kterého měl rád na jevišti i v soukromí.
Rytíř na jevišti?
Jako velký recesista byl Rašilov také vždycky blahem bez sebe, když lidé naletěli některému z mnoha jeho fórků. Například o sobě tvrdil, že pochází ze šlechtického rodu hessenských rytířů.
Ostatně, tuto informaci můžeme najít i v jeho životopisech. Jenže genealogové tvrdí, že v Evropě žádný takový titul neexistoval. Vypadá to, že spřízněnost s modrou krví si vymyslel už hercův otec, který pracoval dva roky jako správce šlechtického kasina v Celetné ulici v Praze.
„Námořníkem“ z nouze
Ať už to bylo jakkoli, faktem je, že Saša Rašilov často vyprávěl historky, které byly sotva uvěřitelné – on ale s kamennou tváří trval na jejich pravdivosti. A naopak, mnohdy dával k dobru příběhy, které působily jako jeho další mystifikace, ale byly skutečné – například ta, že žil několik let na hausbótu, který nechával kotvit pod Národním divadlem nebo v Podolí.
Říkal také, že na lodi nosil námořnickou čepici a na střeše kapitánské budky měl vycpaného kohouta. Nikdo mu to nevěřil, ale byla to pravda. Na hausbótu se ocitl poté, co prohrál soudní spor o byt na Starém Městě, který zrekonstruoval, a podle původní dohody s majitelem za něj neměl platit zvýšený nájem.
Všestranný talent
V roce 1909 se Rašilov vyučil typografem a poté pracoval v pražských tiskařských závodech firmy Theodora Venta. V roce 1914 byl odvelen do války, ovšem díky svému hereckému umění, kdy nasimuloval závažnou nervovou poruchu, byl o dva roky později superarbitrován (tedy zproštěn vojenské služby).
Působí to jako scénka ze Švejka, jenže ji potvrdil i jeho kolega František Smolík (†81), který s ním tehdy sloužil u stejného útvaru. Po svém návratu do Prahy doby začal Rašilov vystupovat v různých pražských kabaretech.
Při jednom vystoupení si ho všiml režisér Karel Hugo Hilar (†49) a v roce 1921 mu nabídl angažmá v Národním divadle. Na naší první scéně působil Rašilov až do své smrti v roce 1955. V mnoha rolích zde prokázal, že je nejen výborným komediálním, ale i charakterním hercem.
Nikdo mu neuvěřil
Rašilov byl vášnivým sběratelem starožitností, především starých hodin. Ve své vile na Zbraslavi měl velkou sbírku nejrůznějších artefaktů, sám také uměl renovovat starý nábytek a o své koníčku dokázal vyprávět s velkým zaujetím.
Protože si celý život dělal legraci nejen z druhých, ale i sám ze sebe, nikdo mu nevěřil, když opravdu onemocněl. Už před tím totiž velmi často „filmoval“ nejrůznější choroby, dokonce i infarkt - jen aby nemusel hrát roli, kterou nechtěl. Jenže tentokrát si nevymýšlel…
