Článek
Nejoblíbenější českou filmovou pohádku snad ani není třeba představovat blíže. Pyšná princezna Krasomila si nechce vzít krále Miroslava a nakonec se zamiluje do obyčejného zahradníka, který pro ni vypěstuje zpívající květinu.
Pak ji pomocí práce a lásky napraví, a nakonec se ukáže, že to není žádný zahradník, ale moudrý král Miroslav.
Láska nejen na plátně
Hlavní role v Pyšné princezně (1952) svěřil režisér Bořivoj Zeman (†79) krásné Aleně Vránové (87) a charizmatickému Vladimíru Rážovi (†77).
Je dobře známo, že oba protagonisté se do sebe zamilovali i ve skutečnosti a museli čelit mnoha příkořím, než se mohli dát dohromady. Vránová byla totiž provdaná za spisovatele a tehdy kovaného soudruha Pavla Kohouta (91) a Ráž byl ženatý s herečkou Alexandrou Myškovou (97).
Kohouta se nevěra jeho ženy hluboce dotkla a oběma milencům pořádně znepříjemňoval život. Dokonce o nich napsal agitku nazvanou Dobrá píseň o zloduchovi, který přebral vzornému komunistovi ženu.
V roli princeznina otce exceloval Stanislav Neumann (†72), jehož mírně potrhlý a důvěřivý panovník se stal předobrazem dalších komických králů v českých filmových pohádkách. Ostatně jeho hlášky „Našli, rádcové moji? Našli, našli?“ nebo „Odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil“ okamžitě zlidověly a jsou populární dodnes.
Jak to měl král s močením
Scénář tehdy schvalovala i spisovatelka Marie Pujmanová (†64). A ta nevěřila vlastním očím, když si přečetla, že v jednom záběru vejde král Miroslav do zahrady a zde „…pozoruje hvězdy a močí“.
Velice se zlobila a poukázala na to, že v socialistickém filmu, navíc určeném pro děti, nemá takový naturalismus co dělat. Vše se naštěstí hned vysvětlilo. Šlo o obyčejný překlep, správně mělo být „mlčí“.
Budovalo se a budovalo
Film se točil v budovatelských 50. letech a je to na něm znát. Aby mohl být král vůbec kladným hrdinou, musel pracovat jako každý běžný smrtelník v socialistickém Československu. Rozhodlo se také, že v moderní pohádce nemají co dělat žádné čáry ani kouzla. Jediné, co prošlo, byla zpívající květina.
I obě království musela být vyobrazena kontrastně. V zemi krále Miroslava se všem žilo dobře, protože měli laskavého a moudrého panovníka, zatímco v Půlnočním království se nesmělo ani zpívat. Protiklad tvořily i hraniční ukazatele – ten, který vede k Miroslavovi, je světlý, kdežto ten, který ukazuje cestu do Půlnočního království, je tmavý a pro jistotu na něm sedí ještě sup.
S dobou šla pochopitelně i tehdejší ostražitá kritika, která poukázala mj. na to, že dívky na louce špatně hrabou seno. „Jak mohl režisér projevit takovou technickou neznalost jedné ze základních zemědělských prací?“ tázal se bdělý kritik. Jinému zase vadilo, že se Krasomila učila hrát na loutnu. Tento románský nástroj podle něj „odnárodnil“ český charakter písně.
V plánu bylo i pokračování
Podle původního scénáře měla pohádka skončit jinak. O tom, že její zahradník je ve skutečnosti králem, se měla Krasomila dozvědět až poté, co si ji Miroslav ještě trochu „vychutná“.
Dokonce jí měl říct, ať mu zaváže střevíc. V plánu bylo dokonce i pokračování o tom, jak si Pyšná princezna vede coby královna. Vránové a Rážovi se ale nelíbil Zemanův scénář. Prý v něm bylo množství moderny a chyběla mu původní pohádková poetika. Takže z dvojky nakonec sešlo.
