Článek
Elegán s hlubokýma očima a sametovým hlasem, prototyp prvorepublikového gentlemana – asi těmito slovy by se dal herec Václav Voska (21. 10. 1918-20. 8. 1982) charakterizovat nejlépe. Jeho soustředěný a trochu melancholický pohled i podmanivý baryton se do srdcí diváků – a zejména divaček – zapsaly nezapomenutelným písmem.
Proč se nestal právníkem
Jeden z největších českých divadelních a filmových herců minulého století pocházel z rodiny středoškolského profesora a původně se měl stát právníkem. Jenže v roce 1939 Němci české vysoké školy zavřeli, takže Voska studium práv nedokončil. Již během gymnaziálních studií ale budoucí herecký bard inklinoval k hudbě i divadlu a vystupoval v Umělecké a Měšťanské Besedě a na řadě dalších scén, takže po nuceném ukončení vysokoškolských studií se divadlu začal věnovat naplno. Od roku 1939 byl Voska v angažmá Divadla na Vinohradech, odkud přešel v roce 1945 do Národního divadla.
Zářil na prknech MDP
Po pěti letech musel z kádrových důvodů první scénu opustit a přejít do Městských divadel pražských, kde setrval až do své smrti. Teprve na této scéně ale mohl v plné šíři rozvinout své specifické herectví, které prokazoval především v charakterních úlohách, nevyhýbal se ale ani komediálnímu repertoáru. Mezi Voskovy největší jevištní úspěchy patřila postava Emila Magise v představení Vajíčko, v němž účinkoval na jevišti Divadle Komedie. Od premiéry v roce 1964 se tento kus těšil značnému diváckému zájmu po několik let.
Za jedenatřicet let, která Voska strávil na jevištích Městských divadel pražských, vytvořil takřka osmdesát rolí, z nichž mnohé jsou dnes nejen zařazeny do zlatého fondu českého divadelnictví, ale často tomuto fondu i vévodí. K Voskovým dalším výrazným kreacím odborníci řadí také jeho Jacka Worthinga ve Wildeově Jak je důležité míti Filipa, přes Molièrova Tartuffa, Toma ve Skleněném zvěřinci Tennessee Williamse, Romula Velikého ve stejnojmenné Dürrenmattově hře až po dr. Galéna v Čapkově Bílé nemoci a titulní roli v Shakespearově Richardu II.
Filmaři k němu byli skoupí
Zajímavé je, že film a televize tohoto skvělého herce poměrně opomíjely a neposkytly mu takový prostor, jaký by si při svém talentu zasloužil. Vedle řady zapomenutých filmů si ho ale můžeme připomenout v dodnes oblíbených komediích Bílá paní (1965), kde hrál psychiatra Boukala, nebo Jak se zbavit Helenky (1967), kde po boku Jiřiny Jiráskové (†81) vytvořil postavu rozhlasového hlasatele. Z televizních prací té doby se sluší uvést úlohu vypravěče v legendárním seriálu Sňatky z rozumu 1968). Díky častému reprízování v televizi si ho také vybavujeme jako barového pianistu Antonína Tůmu, který v kriminálce Noc klavíristy (1976) pátrá na vlastní pěst po pachateli vraždy.
Díky svému kultivovanému hlasovému projevu spolupracoval Václav Voska pochopitelně i s rozhlasem a s dabingem. Jeho hlasem k nám promlouvá například Jiří Voskovec (†76) v legendárním americkém snímku Dvanáct rozhněvaných mužů (1957), který se odehrává v prostředí soudní síně.
Normalizátoři mu to dali „sežrat“
Zmiňme rovněž, že Voskovou manželkou byla divadelní herečka Eva Kavanová (†74) i to, že herectví se věnovaly i jejich dcery Eva Vosková-Vaňková a Markéta Vosková-Novotná. Po invazi „spřátelených“ vojsk, a především po tragickém sebeupálení Jana Palacha na sebe herecký bard upozornil hlasitými protesty i uměleckým pásmem věnovaným právě Palachovi.
Tím se však ocitl v nepřízni normalizátorů a v podstatě až do roku 1976 si ve filmu nebo v televizi ani neškrtl. Když se poměry poněkud uvolnily a on dostal další šanci, za šest let, které mu ještě zbývaly, se objevil v téměř čtyřiceti filmech a televizních inscenacích. V zásadě bral všechno, co mu přišlo pod ruku, a to se také podepsalo na jeho zdraví. Jeho srdce tento pracovní nápor nevydrželo, a Voska tak zemřel předčasně na infarkt v necelých 64 letech. Od jeho předčasného skonu uplyne v těchto dnech 40 let.
