Článek
Určitě všichni znáte stařičkého češtináře Hrbolka z oblíbené komedie Marečku, podejte mi pero! (1976) s jeho legendárním: „Nu, nepotěšil jste mne, chlapče. Ale ani já vás nepotěším...“ Jeho představitele Františka Kováříka (1. 10. 1886 – 1. 10. 1984) můžeme označit za největšího nestora naší kinematografie, protože poprvé se na stříbrném plátně objevil už v roce 1913 ve filmu Pan profesor, nepřítel žen, a naposledy přesně o sedmdesát let později v komedii Faunovo velmi pozdní odpoledne.
Herec s nezaměnitelnou dikcí
Díky drobné postavě a hřejivě lidskému projevu byl Kovářík často obsazován do rolí nejrůznějších hodných stařečků, pohádkových dědečků a dalších vlídných osůbek. V divadle ani ve filmu sice nikdy nehrál titulní roli, ale nikdy nestál v pozadí.
Zajímavé je, že Kovářík hrál staré muže už od středního věku, ještě před čtyřicítkou. Nezapomenutelná byla i jeho dikce a hlas. Kromě profesora Hrbolka připomeňme třeba jeho postavu Komárkova (Josef Kemr, †72) senilního tatínka, který ve filmu Na samotě u lesa (1976) několikrát ukáže na pány Lavičku a Houdka (Zdeněk Svěrák, 84 a Jan Tříska, †80), a zdánlivě roztržitě opakuje: „Tyýýý…“ a nakonec dodá: „…vypadají.“
Na zkušenou se vydal do USA
Oblíbený herec se narodil do rodiny plzeňského kameníka. Očekávalo se, že jednou převezme otcovu živnost, ale protože v mládí prodělal těžký zápal plic a v prašném prostředí pracovat nemohl, z plánu sešlo.
Navíc ho to vždycky táhlo k divadlu a také k cirkusu, dokonce se v Sokole věnoval akrobacii. V sedmnácti letech vyrazil se strýcem na zkušenou do světa, a to rovnou za velkou louži. V USA se věnoval nejrůznějším pomocným pracím a také na nějaký čas zakotvil u českých ochotníků v Chicagu.
Na scéně mu šlo o život
Domů se vrátil v roce 1908 a divadelním prknům zůstal už věrný. Od roku 1915 hrál pohostinsky v Městském divadle v Plzni, kde měl jednou opravdu namále. Tehdy se totiž na scéně používaly opravdové meče a při souboji v představení Žlutý háv mu ostří proťalo tepnu na ruce.
Zranění bylo tak vážné, že mu prý hrozila amputace. Těžký úraz naštěstí přežil, a nakonec si naordinoval i vlastní léčebnou kúru, která mu dodala nové síly. V roce 1920 získal Kovářík angažmá ve Vinohradském divadle a zůstal mu věrný až do svého odchodu do penze v roce 1959.
Pro všechny byl Kováříček
Hercovou manželkou byla Antonie Tyrpeklová, se kterou měl dceru Evu a syna Jana. Kolegové ho měli rádi, protože s ním byla legrace a šířil kolem sebe pohodu. „Většina herců, ale i režisérů a lidí kolem divadla, televize a filmu, mluví-li o Františku Kováříkovi, říká Kováříček. Nejde o zdrobnělinu, ale o téměř něžný vztah k populárnímu herci. Je zajímavé, že ani Jaroslavu Vojtovi neřekl nikdo jinak než Jaroušek, a srovnáte-li či zamyslíte-li se právě nad těmito dvěma herci, zjistíte, že mají společného jmenovatele: lidovost, mnohokráte znásobenou laskavostí. A to je nesmírně vzácná bylina,“ vysekl mu poklonu kolega Vladimír Menšík (†58).
Roztomilé prý také bylo, jak i v pokročilém věku pokukoval po slečnách. Co se pracovního nasazení týče, do kapsy by strčil i mnohem mladší kolegy. Když točil svůj poslední film Faunovo velmi pozdní odpoledne, bylo mu 97 let! „Už nejste žádný mladík, mladíku. A bude to ještě horší. Věřte mi, já mám zkušenosti,” řekne v něm jeho postava hlavnímu hrdinovi (Leoš Suchařípa, †73).
Neúnavný František Kovářík, který patřil mezi nejdéle aktivně působící české herce, zemřel přesně v den svých 98. narozenin.
