Článek
Narodila se jako Standa. Od útlého dětství ale pozorovala, že její tělo nesouzní s její myslí. Když si namísto s autíčky chtěla hrát s panenkami, dostala od otce výprask. Několikrát. Uzavřela se do sebe, žila jako kluk, ale potají utíkala do vlastního dívčího světa. A to až do svých takřka 62 let, svěřila se paní Andrea v dalším díle našeho pořadu Po pravdě.
„Měla jsem sestru, která zemřela, a poté rodiče vyhodili všechny panenky, abych si s nimi nemohla hrát. A když jsem si potom našla náhradu v podobě máminých korálů a rtěnky, tak jsem za to byla tvrdě potrestána,“ vzpomíná paní Andrea na své nejranější dětství. „A asi se to tělo s duší tak hádalo, že jsem byla pořád nemocná a před domem u nás stála často sanitka a paní doktorka mi píchala penicilin.“
Přestože paní Andrea cítila, že se s jejím tělem a myslí něco děje, jako dítě neměla, i s ohledem na dobu 50. let, přístup k informacím. Navíc, o její problematice se ani nepsalo a veřejně nemluvilo.
Dětství v osamění
Bohužel ani neměla blízkého člověka, kterému by se mohla se svými pocity a strastmi svěřit. „Jste vlastně odsouzená být v životě ve vlastní bublině, protože vy vlastně nevíte, co se s vámi děje... Jenom jste kritizovaná za to, že neumíte hrát fotbal. Když mě otec učil plavat, tak mě málem utopil. Prostě, když jste na něco nešikovná a šíleně hubená, kluci se k vám chovají s nadhledem a holky si s vámi nechtějí hrát, protože jste kluk. Jste vlastně odsouzená k osamělému dětství. Takže jsem se toulala po Divoké Šárce nebo jsem jezdila na koloběžce, na kole.“
Jak paní Andrea dospívala, ženský svět ji fascinoval čím dál tím více. Dokonce randila s holkami a ženský svět jí tak byl najednou více přirozeně otevřen. „Pro mě bylo nejdůležitější být v přítomnosti žen. Nebýt sama. Takže jsem pak byla vděčná i za kamarádky a to, že jsem musela hrát muže, jsem brala jako úděl,“ říká paní Andrea.
Nemohla jsem nic dělat…
Paní Andrea v sobě nesoulad s vlastním tělem držela téměř celý život. Oženila se, narodila se jí dcera. „Já jsem nikdy neměla odvahu svůj problém řešit, protože jsem byla zodpovědná za rodinu, musela jsem pracovat, stavěla jsem svépomocí byt. Pořád jsem pracovala a byla jsem příliš zodpovědná a rodina pro mě byla nejvíc."
Zlom nastal v 90. letech, kdy si paní Andrea pořídila domů počítač a narazila na stránku, kde o tomto problému vypráví jedna profesorka ze Spojených států původem z Česka a chlapec původem z Ostravy.
„Poté jsem po této problematice začala pátrat, přečetla jsem knihy, ale i tak jsem věděla, že s tím nemůžu nic dělat. Dcera studovala gymnázium, poté vysokou školu… Dostanete se ale do fáze, že žijete v takových vlnách, dostanete se do takové absolutně nesnesitelné situace, kdy už dál nemůžete, a aspoň když není nikdo doma, musíte si objednat nebo koupit něco ženského na sebe. Pak vás přepadne takový pocit provinění, tak všechno vezmete a vyhodíte v jednom pytli do kontejneru. A pak vše nakoupíte znovu.“
Manželka byla první osobou, které se svěřila
Když dcera dostudovala, vdala se a odcestovala, paní Andrea cítila pocit opadnutí určité zodpovědnosti za rodinu. „Zvyšuje se ale psychický tlak, protože najednou není protiváha, která vás nutí to všechno potlačovat. Byl rok 2006, když jsem se svěřila manželce a poté dceři. A řekla jsem, že bych chtěla vyhledat odbornou pomoc,“ dodává paní Andrea.
Jak její příběh pokračoval a s jakými útrapami se na své cestě ke změně pohlaví potýkala, se dozvíte v aktuálním díle pořadu Po pravdě.
Celý rozhovor s paní Andreou si můžete poslechnout i na podcastových aplikacích Podcasty.cz, Spotify a Apple Podcasts.
