Článek
S dnes již pozapomenutou herečkou Marcelou Martínkovou se setkáváme především v pamětnických filmech. Naše televize s ní reprízují nejčastěji kriminálku Kde alibi nestačí (1961), ve které hrála laborantku Fišárkovou, a dále komedie Hledá se táta (1961) a Jak svět přichází o básníky (1982), ve kterých ztvárnila zdravotní sestry.
Poměrně často se vysílá i film Když rozvod, tak rozvod (1982), v němž se objevila v roli manželky prchlivého a záletného otce rodiny v podání Vladimíra Menšíka (†58). Mimochodem, Menšíkovu manželku si Marcela Martínková (2. 5. 1933 – 30. 4. 2000) zahrála i deset let předtím v komedii Zlatá svatba.
Začínala v 50. letech v agitkách
Martínková vstoupila do čs. kinematografie počátkem 50. let ještě jako studentka herectví. Filmaři v ní viděli ideální typ optimistických dívek budujících socialismus a nabídli jí výrazné příležitosti v agitkách Zítra se bude tančit všude (1952) a Frona (1954).
Od 60. let pak hrála většinou jen v epizodních úlohách – nejčastěji byla obsazována do rolí sekretářek, učitelek, listonošek, vrátných, úřednic nebo manželek a maminek. Setkávali jsme se s ní také na TV obrazovkách. Její nejznámější seriálovou postavou byla Anka Šandová ze seriálu Třicet případů majora Zemana, která se objevila v epizodách Vrah se skrývá v poli (1974) a Štvanice (1978).
Rok v Laterně magice
Marcela Martínková se narodila na Slovensku poblíž Malacek, měla ale český původ. Vždycky ji lákalo herecké povolání, a protože byla pohledná a talentovaná, bez problémů se dostala na DAMU. Hned po absolutoriu v roce 1954 získala angažmá v pražském Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) a zdálo se, že má před sebou skvělou kariéru. Bohužel se tak nestalo.
V divadle strávila Martínková jen dvě sezóny. Mezitím se totiž stihla provdat a porodit dvě děti, takže se kvůli mateřským povinnostem musela na čtyři roky vzdát herecké práce. Po mateřské nastoupila v roce 1960 do Laterny magiky jako konferenciérka. O rok později se stala členkou hereckého souboru Čs. státního filmu a díky tomu stoupl i počet jejích filmových rolí.
Po Rokoku nastal útlum
V roce 1963 získala angažmá v legendárním Divadle Rokoko a vzhledem k jeho hudebnímu repertoárovému zaměření zde k herecké práci připojila i zpěv. Jenže po srpnové okupaci přišla normalizace a v roce 1970 ji z divadla vyhodili. Soudruhům se zřejmě zdála málo angažovaná a politicky nepohodlná, což je docela paradoxní vzhledem k tomu, že v 50. letech ji bez problémů obsazovali do budovatelských filmů.
Herečka, kterou si režiséři oblíbili hlavně kvůli jejím mimickým a pohybovým schopnostem, poté občas hostovala na různých divadelních scénách. Moc šancí jí tehdy nenabídl ani film. Více příležitostí jí poskytl dabing, a její hlas tak můžeme dodnes slýchat v mnoha známých francouzských a amerických filmech ze 70. let, mj. v Četníkovi ve výslužbě, Piti piti pa nebo Bullitově případu.
Ani v dalších letech jí filmové štěstí nepřálo. Martínková se objevovala vesměs v malých rolích a o moc lepší to nebylo ani po roce 1989. Objevila se ještě ve francouzském TV filmu Vášeň (1992) a pak také v seriálu Draculův švagr (1996) – postava tchyně v příběhu Domek v údolí byla její vůbec poslední rolí před kamerou. Odešla v tichosti o čtyři roky později, pouhé dva dny před 67. narozeninami.
