Článek
Do historie se zapsal jako muzikantský buřič, který se řídil krédem: „rokenrol nikdo nepřežije“. Na pódiu řádil – řval do mikrofonu a k tomu se všelijak kroutil, svíjel, vlnil, válel po zemi… K jeho image patřily boty na podpatku, úzké kalhoty, napůl rozepnutá košile, na krku nosil řetěz s obřím medailonem, na rukou masivní prsteny a typické pro něj byly i sluneční brýle.
Miki Volek (21. 5. 1943 – 14. 8. 1996) byl zkrátka velký hudební srdcař, kterému v žilách proudil rokenrol. Zpěvákovo srdce ale bilo bohužel i pro alkohol a léky, což se podepsalo na jeho brzkém konci.
Německy, nebo anglicky?
Mikiho cesta k rokenrolu byla poněkud trnitá. V roce 1956 si v humoristickém časopise Dikobraz přečetl článek „R.N.R. = Roluj nohy rytmicky“, který pranýřoval Elvise Presleye a nový nevkusný hudební styl, jemuž propadli v prohnilém západním světě.
První rokenrolová písnička, kterou Miki Volek slyšel, byla nazpívaná v němčině, a tak se nějakou dobu domníval, že tento žánr pochází ze Západního Německa. Z omylu ho vyvedl další rokenrolový průkopník Pavel Sedláček (79), který ho upozornil, že tahle muzika se zpívá zásadně anglicky.
Proč nenáviděl Beatles
Ze Západu se sem občas dostaly gramofonové desky a Miki Volek, který neuměl anglicky, si podle poslechu cvičil výslovnost. Také si před zrcadlem zkoušel různé rokenrolové pohyby a grimasy.
Pak se seznámil s hudebníkem Jiřím Šimákem, zvaným Bíbr, a založili kapelu Crazy Boys, jejímž velkým vzorem byl drsný a ukřičený Little Richard. Volek zpíval anglicky, i když uměl jen pár slov. Úspěšná kapela se rozpadla záhy poté, co měl nastoupit na vojnu, ale namísto toho se nechal raději zavřít na psychiatrii.
V roce 1963 nastoupil do nově vzniklého Olympicu a postupně se z něj stala hvězda srovnávaná s Waldemarem Matuškou (†76) či Karlem Gottem (†80). Ve skupině mu to náramně šlapalo až do chvíle, kdy svět ovládli Beatles, a většina kapel začala směřovat k melodickému beatu. V roce 1966 Miki Volek kapelu opustil a stal se zapřisáhlým nepřítelem liverpoolské čtveřice: „Nenávidím Beatles, protože mi sebrali chleba,“ říkával.
Pád z výsluní
Pak působil v nejrůznějších kapelách, mj. v Old Stars, Mickey and The Samuels či Transit, nakrátko se objevil také na prknech Semaforu a stále doufal, že se jednoho dne vrátí zase na výsluní. Svou posluchačskou obec sice pořád měl, ale s dobou, kdy začínal, se návštěvnost jeho koncertů už nedala srovnávat. První vlastní deska mu vyšla až v roce 1984, na druhou už nedošlo. Mezitím se stihl také oženit (a rozvést) a přihlásil se dokonce i ke studiu na Filozofické fakultě UK. Školu ale nedokončil.
Život na dně
Miki Volek byl prý trémista a sebevědomí si posiloval kombinací alkoholu a prášků proti depresím. To se postupně začalo projevovat na jeho zdravotním stavu – tělo, které řadu let pumpoval smrtícími koktejly, mu postupně vypovídalo službu. V 90. letech se zpěvák ocitl na samém dně.
Moc se na veřejnosti neobjevoval, ani nevystupoval. Pobíral invalidní důchod, ze kterého nedokázal vyžít. Postupně rozprodal obrazy, psací stroj, klavír, kytaru a nakonec přišel i o střechu nad hlavou, takže chvíli žil jako bezdomovec.
Pak mu jeden známý půjčil byt a tam ho také jednoho srpnového dne roku 1996 nalezli bez známek života. Smutná, leč příznačná smrt rokenrolového krále…
