Článek
Adina Mandlová (†81) měla být svému milenci, objeviteli a učiteli v jedné osobě Hugo Haasovi, za co vděčná. Pod jeho vedením si vštípila základy civilního projevu a na jeho přímluvu se u producentů propracovala k prvním větším filmovým rolím.
Později se však, ač sama nebyla svatá, Haase neostýchala veřejně kritizovat. V hodně otevřených vzpomínkách s lakonickým názvem Dneska už se tomu směju, které u nás zaznamenaly po revoluci fenomenální úspěch, jako první otevřeně promluvila o Haasově mučivé závislosti na kokainu.
„Haas se s narkomanií nijak netajil, každý o tom věděl, a když dostal občas záchvat beznadějnosti a melancholie, všichni jsme věděli, že nemůže sehnat kokain. Prodej obvykle zprostředkovával vrátný v Hunkově restauraci, kam chodili tancovat teplí,“ uvedla tehdy Mandlová. Její slova později potvrdili režisér Vávra nebo Ljuba Hermanová, která měla s kokainem bohaté zkušenosti a sama jej chodila kupovat do jednoho pražského hotelu pod kožichem nahá.
Pravidelné dávky kokainu, které Haas užíval i na podporu potence, způsobovaly miláčkovi publika nemalé zdravotní problémy. „Hugo také velmi často otekl po celém těle. Otoky mu znetvořovaly obličej tak, že nebyl k poznání, anebo mu napuchly nohy, že se nemohl obout. Jednou musel hrát Hugo premiéru s oteklým obličejem a doktor Rutte, jeden z nejvýznačnějších divadelních kritiků, o něm napsal, že pan Haas překvapil maskou přímo geniální a velmi originální. Netušil, že to zavinila jeho nemoc. Po nějakém čase při reprízách géniovi obličej splaskl a bylo po originalitě,“ vzpomínala s ironií sobě vlastní Mandlová.
Kokainových dobrodružství se Haas dobrovolně vzdal krátce před odchodem do emigrace na konci roku 1938 po sňatku s mladičkou Marií Bibikoff, která se nastěhovala k Haasovi a našla u něj v koupelně kokain v domnění, že se jedná o prací prášek. Hugo jí vše pohotově vysvětlil: „To je kokain, to jsem kdysi bral. Vyhoď to prosím do záchodu.“ Tím dnem skončila jedna životní etapa napraveného bohéma a svůdce.
