Článek
Před více než osmdesáti lety nebyla televize ještě ani v plenkách a zvukový film dělal teprve své první krůčky. Do potemnělých sálů kin se chodilo vzdychat nejčastěji na srdceryvné a dnes už zcela nepravděpodobné příběhy o lásce plné osudových zvratů. Kromě zfilmovaných populárních románů, určených především dámám, se hojně točily veselohry. Ani v těch ale nemohla chybět milostná zápletka a mladá dvojice, která přeci jen nakonec ke štěstí přijde.
Na hvězdném nebi v té době zářila řada ženských stálic a hvězdiček, jejichž herecký talent v mnoha případech nestál ani za řeč. Podobně na tom byli i pánové. Pojďte si s námi připomenout milovníky, kteří byli ve třicátých letech nejpopulárnější. Obstáli by ještě dnes?
Vladimír Borský
Milovnické role mu byly údělem hned od samotného začátku zvukového filmu, kdy čeští filmaři ještě hodně tápali. První hlavní roli si Vladimír Borský zahrál ve filmu Kariéra Pavla Čamrdy (1931) vedle debutující Lídy Baarové, která se právě po premiéře tohoto filmu rozhodla opustit konzervatoř a upsat se filmování.
Od té doby byl několik příštích let vyhledávaným představitelem milovnických rolí a před kamerou musel na pokyn režiséra někdy vyvádět psí kusy, a dokonce i zpívat. Jeho náručí prošly mnohé herečky, opakovaně byl však spojován s Lídou Baarovou. Partnery si byli například ve filmech Madla z cihelny (1933), Její lékař (1933) nebo Švadlenka (1936). Konkurence mezi milovníky začala narůstat a rolí ubývat. Borský nakonec zakotvil u režie, které se od šestatřicátého roku věnoval až do konce svého života.
Rolf Wanka
Hereckých zkušeností ani talentu sice moc neměl, sudičky mu však daly do vínku fotogenickou tvář a úsměv, ze kterého se návštěvnicím kina třásla kolena ještě hodiny a hodiny po promítání filmu. Poprvé se Wanka, který prožil mládí ve Vídni, objevil jako partner Hany Vítové ve filmu Matka Kráčmerka (1934). Netrvalo dlouho a Rolfu Wankovi se u nás říkalo český Rudolf Valentino.
Po filmech Sextánka (1936), Irčin románek (1936) a Páter Vojtěch (1936) dosáhla jeho popularita absolutního vrcholu. V náručí svíral Zitu Kabátovou, Jiřinu Štěpničkovou, Věru Ferbasovou a ve svém posledním českém filmu Adinu Mandlovou. Fričova detektivka Krok do tmy (1938) byla Wankovou labutí písní u nás a taky tím nejlepším, co tady natočil. Ve filmech německých, rakouských, ale i francouzských a italských se objevoval až do konce svého života.
Antonín Novotný
Původně si měl ve filmu Svatopluka Inemanna a Vladislava Vančury Před maturitou (1932) Antonín Novotný zahrát jednoho ze študáků. Nakonec však oba režiséry zaujal natolik, že jej pozvali na kamerové zkoušky na hlavní roli. Uspěl. S minimem hereckých zkušeností, ale sympatickou tváří to u divaček Tonda Novotný vyhrál na celé čáře.
Hrál sympatické mládence z dobrých rodin, stejně jako chudé studenty, sportovce, novináře nebo inženýry. V sedmatřicátém roce dokonce odjel na stáž do Hollywoodu, kde se mu ale prorazit nepodařilo a zase se vrátil zpátky. Z těch nejznámějších filmů jmenujme Tři vejce do skla (1937), Škola základ života (1938) nebo Příklady táhnou (1939). S filmem se definitivně rozloučil za války jako herecký partner Adiny Mandlové ve filmu Hotel Modrá hvězda (1941). Jeho láskou byla ještě před zavřením vysokých škol chemie. Inženýrem v tomto oboru se stal hned po válce. Před srpnem 1968 odjel na stáž do Německa a zůstal tam až do své smrti. Po roce 1989 ale do Čech opět jezdil pravidelně na návštěvu.
Raoul Schránil
K herecké dráze ho výrazně popostrčil jeho bratranec Karel Anton, který byl režisérem. Po prvních zkušenostech na divadelních prknech si sličné tváře Raoula Schránila všimnul i film. Dost často hrával mladíky z lepší společnosti i zhýčkané floutky. Slušel mu frak stejně jako uniforma. Zpočátku bral role ve filmech podřadné úrovně a limonádách, v nichž si získal velkou popularitu. Za všechny jmenujme filmy Na tý louce zelený (1936), Žena pod křížem (1937), Klatovští dragouni (1937) nebo Děvče za výkladem (1937).
Komediální talent v něm naplno objevil až Vladimír Slavínský ve filmu Holka nebo kluk (1938). Ještě první dva válečné roky patřil Schránil k nejoblíbenějším hercům. K jeho nejlepším filmům té doby patří nesporně Fričovy komedie Kristián (1939) a Eva tropí hlouposti (1939). Po znárodnění kinematografie byly údělem Schránila už jen malé úložky. Ty však hrál s chutí až do své smrti.
Jiří Dohnal
U filmových fanynek to vyhrál svým kulišáckým úsměvem, sklonem ke komice i zjevným hereckým talentem. Hendikepem Jiřího Dohnala byly v začátcích jeho filmové dráhy prý jeho odstávající uši, které si podle jedné z jeho partnerek Zity Kabátové lepil pryskyřicí k hlavě. Občas, když se ucho odlepilo, pokazil se prý celý záběr. Svůj problém však brzy vyřešil operací a uši si nechal přišít.
I Dohnal dostával role v kýčovitých příbězích. Důkazem jsou tituly Světlo jeho očí (1936), Krb bez ohně (1937) nebo Stříbrná oblaka (1938). Publikum, a nejen to ženské, ho ale nejvíce milovalo ve veselohrách. Úspěch slavil ve filmech Uličnice (1936), Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937), Vandiny trampoty (1938) či Jarka a Věra (1938). Milovnické role hrál ještě první dva válečné roky a pak se začal pozvolna přehrávat do charakterních rolí. Ty v padesátých letech vystřídaly schematické postavy uvědomělých komunistů. Ve filmu Výstraha (1953) si zahrál samotného Klementa Gottwalda.
Ladislav Boháč
Poprvé se na filmovém plátně objevil ve filmu Jana (1935) a žádný velký úspěch se nekonal. O necelé dva roky později po filmech Mravnost nade vše (1937) a Lidé na kře (1937) však jeho filmová kariéra nabrala na otáčkách. Jméno Ladislava Boháče bylo rázem uváděno v čele filmových titulků a on byl miláčkem publika. Dámy ho milovaly v rolích čestných charakterních mladých mužů, ale odpustily mu i roli svůdníka. Boháč, který byl v té době opravdovou hvězdou Národního divadla, dokázal totiž zahrát vše.
Hlavní role si v krátkém sledu za sebou zahrál ve filmech Karel Hynek Mácha (1937) Filosofská historie (1937), Panenství (1937) a Hlídač č. 47 (1937). V následujících třech letech byl pravidelně obsazován do veseloher i melodramat, kde byl nejčastěji partnerem Hany Vítové, Zity Kabátové nebo Zdeny Sulanové. Po roce 1948 začal Boháč více režírovat v divadle a nevyhnul se ani stranickým funkcím. Hereckých příležitostí tak logicky začalo ubývat.
Gustav Nezval
Mezi nejoblíbenější milovníky se stihl dostat ještě před válkou díky režiséru Čeňku Šléglovi, který si jej pamatoval z krátkého angažmá v Divadle Vlasty Buriana. Když potřeboval novou neokoukanou tvář do svých veseloher Jarčin profesor (1937) a Armádní dvojčata (1937), povolal do Prahy Gustava Nezvala. S Hanou Vítovou to Nezvalovi na plátně slušelo, a tak přišla třetí taková role v komedii Děti na zakázku (1938). V Kubáskově komedii Ideál septimy (1938) hrál hlavní roli vedle Jiřiny Sedláčkové.
Éra Gustava Nezvala v pravém slova smyslu přišla až za protektorátu. Dokonale se totiž hodil do historických a kostýmních filmů, jako byly Maskovaná milenka (1940), Babička (1940) nebo Noční motýl (1941). V padesátých letech ještě sem tam dostal roli, od šedesátých let jeho herecký um využívala televize. Naposledy se před kamerou objevil ve filmu Je třeba zabít Sekala (1998) ve svých devadesáti letech.
