Článek
Martin Štěpánek (11. 1. 1947 - 16. 9. 2010) se narodil do rodiny legendárního Zdeňka Štěpánka (†71) a byl na nejlepší cestě stát se slavným hercem stejně jako jeho otec. Ostatně, na hereckou dráhu se úspěšně vydali i jeho sourozenci, bratr Petr (73) a sestra Jana (†84). Martin však v roce 1981 otočil kormidlo svého života jiným směrem.
Jablko nepadlo daleko od stromu
Zajímavé je, že on sám se původně rozhodl pro studium medicíny. V nultém ročníku si ale zřejmě uvědomil, že to není ono, a přešel na DAMU, kterou absolvoval v roce 1969. Filmový debut si odbyl ještě během studií, v roce 1964 si zahrál v dramatu Jána Kadára a Elmara Klose Obžalovaný. Na stříbrném plátně jsme ho pak mohli vidět v pestré paletě rolí, objevil se mj. ve snímcích Flirt se slečnou Stříbrnou (1969), Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970), Pět mužů a jedno srdce, Tajemství velikého vypravěče (oba 1971), Vlak do stanice Nebe (1972), Rukojmí v Bella Vista (1979), Ten svetr si nesvlíkej (1980) aj.
Už během studia hrál také ve studentském ochotnickém souboru a v roce 1968 se stal členem činohry Národního divadla. Jeviště si dokázal urvat sám pro sebe a bylo vidět, že svému jménu dělá čest. Využíval všechny složky svého herectví – zpočátku se ideálně hodil do titulních rolí odvážných mladých hrdinů, v pozdějším věku se přehrál do charakterních postav.
V roce 1973 musel ze Zlaté kapličky odejít. Důvodem byly jeho názory na srpnovou okupaci v roce 1968 a pozdější vývoj. K nucenému odchodu se váže i Štěpánkova vzpomínka na kolegu Ladislava Peška (†79), o kterém původně mluvil jako o ne zrovna statečném člověku. Nicméně když došlo na jeho vyhazov, řekl Pešek na schůzi tehdejšímu řediteli Přemyslu Kočímu (†85): „Vy jste hrobař českého divadla.“
Nechtěl tu žít bez divadla
Kvůli svým politickým postojům musel Štěpánek opustit po třech sezónách i pražský Činoherní klub a deset měsíců pak čekal na přijetí do Divadla na Vinohradech. Ani tam ale neunikl stranickému nátlaku a po nějaké době přišlo ultimátum: buď kandidatura na členství v KSČ, nebo okamžitá výpověď z divadla.
Herec, který měl své zásady, se rozhodl raději odejít do emigrace a v roce 1981 požádal s manželkou, herečkou Jaroslavou Tvrzníkovou (82), a dětmi Janem a Josefinou o politický azyl v Rakousku. „Říkal jsem si, že bez divadla budu radši v Rakousku nebo v Německu než v Čechách. Měli jsme štěstí, že se nám podařilo s sebou vzít na západ i děti. Bylo to štěstí v neštěstí. Děti byly astmatičtí alergici a bronchitici, takže nás nakonec pustili všechny,“ uvedl Štěpánek před lety pro českobudějovický deník.
Vždycky si stál za svým
Coby rozený kumštýř se ale herecky uplatnil i na rakouských a německých divadelních scénách. „Za kopečky“ začal také externě spolupracovat s exilovými skupinami a od roku 1983 působil v mnichovské centrále rádia Svobodná Evropa. Této stanici zůstal věrný i po jejím přestěhování do Prahy, kdy se také on vrátil z emigrace.
Doma se věnoval i nadále novinařině, částečně také herectví a angažoval se rovněž v politice – působil mj. krátce jako ministr kultury v první vládě Mirka Topolánka. Méně se ví, že k hercovým velkým koníčkům patřilo fotografování, malování a myslivost. Štěpánek byl vždy nekonvenční, říkal, co si myslí, a sklízel za to kritiku v mládí i po návratu do vlasti. Média si na něm ráda smlsla a poukazovala na jeho nejrůznější „vady“.
Štěpánek o tom všem v jednom rozhovoru prohlásil: „Život je o něčem jiném, než za čím se člověk honí. O lásce, o víře a o naději…“ O jeho čtyři roky trvajícím boji se zákeřnou rakovinou se mnozí dozvěděli až poté, co svůj život ukončil dobrovolně střelnou zbraní.
