Článek
Často prý musí vysvětlovat, že nejsou manželé, ale sourozenci. Stojí to dokonce i na jejich webových stránkách. Hana (*31. 3. 1949) a Petr (*21. 2. 1944) Ulrychovi patří přitom k nejpozoruhodnějším stálicím naší hudební scény. Oni sami ani jejich skupina Javory se sice nikdy nestali velkými popovými hvězdami – na to je jejich hudba příliš nadčasová –, ale svým unikátním spojením moravské melodiky, rockové rytmiky a lyrických textů si získali srdce mnoha fandů a ovlivnili i řadu pokračovatelů.
Vyrůstali s operou
Petr Ulrych je výborný zpěvák a kytarista, ale také autor hudby k mnoha muzikálům (např. Koločava nebo Máj), divadelním baladám (Legenda) a filmům (Díky za každé dobré ráno), za niž obdržel řadu domácích i zahraničních ocenění. O pět let mladší sestra Hana je dlouhodobě považována za jednu z nejlepších domácích zpěvaček. Má kultivovaný pěvecký projev a nádherně jasný, zvonivý a nezaměnitelný alt, a je velká škoda, že ji rozhlasové stanice nehrají tak často, jak by si zasloužila. V minulosti získala zlatou i stříbrnou Bratislavskou lyru za písně Spoutej mě a Javory. Účinkovala také s velkým úspěchem v muzikálech Nikola Šuhaj loupežník, Radúz a Mahulena a Koločava.
Z absolventky střední zdravotnické školy Hany Ulrychové měla přitom být sestřička a z Petra, který vystudoval letecké inženýrství na Vojenské akademii v Brně, zase konstruktér letadel. Jenže oba je to táhlo k hudbě. Ono vlastně ani není divu – jejich otec byl operní pěvec, a oba tak znali celý jeho repertoár a v muzice se orientovali velmi dobře. Když se ale začali zajímat o bigbít, radost z toho prý neměl.
Proč vsadili na cimbál a housle
Svou slibnou kariéru nastartovali sourozenci Ulrychovi v bigbítových kapelách Vulkán a Atlantis, kde vznikly mj. hity Nechoď do kláštera nebo Brána milenců. Píseň Nechoď do kláštera dokonce zvítězila v Houpačce, což byla oblíbená rozhlasová hitparáda. V 70. letech se vydali na cestu inspirovanou moravským folklórem. V tehdejší době to byl v rámci populární hudby zcela nečekaný obrat a mnozí posluchači ho v první fázi odmítali. Ulrychovi dostávali tehdy i dopisy, kde se fanoušci podivovali: „Proboha, co jste to udělali? Máte bigbítové hity a najednou housle, cimbál.“
S tímhle nápadem přišel Petr Ulrych: „…byl jsem to já, Hanka proti tomu ze začátku hrozně protestovala,“ vysvětlil muzikant v jednom rozhovoru pro Český rozhlas. „To způsobilo to, že já jsem rebel a taky tvrdohlavý. Chtěl jsem dělat muziku, která je vyloženě z našich kořenů, a to jsem poznal až v tom folklóru, jak se říká v archetypálním folklóru. Bylo to v roce 1974. Natočili jsme desku Nikola Šuhaj loupežník a tam poprvé zazněla taková ta moravská táhla. A pak jsme museli dokazovat, že nejsme ani folk, ani rock.
A že rocková hudba, energie rocku, že je i v houslích a v cimbálu. Cimbál je bicí nástroj, že. A housle a elektrická kytara toho mají taky hodně společného.“ Právě tehdy také vznikly zárodky stylu, který je dnes popisován jako první česká „fusion“, a deska Nikola Šuhaj loupežník natočená ve spolupráci s jazzovým Orchestrem Gustava Broma patří k tomu nejlepšímu, co u nás tehdy vzniklo.
Proboha, kdo v té komisi seděl?
Jejich skupina Javory má dnes dvě „větve“ - klasické Javory, které vystupují s tradičními nástroji, jako jsou housle, cimbál nebo zobcová flétna, a Javory Beat, které vnášejí do hudebního výrazu skupiny novější nástrojové prvky (elektrickou kytaru, klávesy, perkuse).
Zajímavou perličku o sourozencích Ulrychových zmínil i Český rozhlas: v Brně, kde oba vyrůstali (ač nejsou rodáci – Petr se narodil v Hradci Králové a Hana v Liberci), se prý dodnes s úsměvem vypráví, že když se Hana Ulrychová kdysi po základní škole hlásila na brněnskou konzervatoř, nebyla přijata. Důvod? Nedostatek talentu… Tomu se fakt nechce věřit.
