Článek
Ve slovenském filmu začínal Martin Huba (*16. 7. 1943) malými rolemi, více příležitostí mu poskytuje český film. Charizmatického slovenského herce zná proto velmi dobře i naše publikum – představil se mj. ve snímcích Fany (1995), Musíme si pomáhat (2000), Štěstí (2005), Obsluhoval jsem anglického krále (2006), Kawasakiho růže (2009), Anděl Páně 2 (2016) či Hovory s TGM (2018).
Filmové příležitosti, které dostává v Česku, považuje Huba za zásadní. „Moje kontakty s Čechy jsou specifické a v mém životě extrémně dominantní, hlavně co se filmu týče,“ řekl novinářům během své loňské návštěvy Letní filmové školy v Uherském Hradišti. „Měl jsem ještě to štěstí, že mi byla nabídnuta témata, která byla hodnotná, líbila se mi, a chtějí a mohou divákům něco sdělit.“
Dobrý den, soudružko, nebo rukulíbám?
Svou štíhlou postavou, ušlechtilým zjevem i trvalou spoluprací na kvalitních projektech si Martin Huba vysloužil trefnou přezdívku: aristokrat divadla. Ta ale souvisí i s jeho vybranými starosvětskými způsoby, které mu vštípili jeho rodiče.
Na dotaz slovenských novinářů, zda byl součástí jeho výchovy i pozdrav „rukulíbám“, odpověděl: „Samozřejmě. Dodnes to považuji za přirozené. Co jiného jsem měl říkat? Dobrý den, soudružko? Paní sousedce, která hrála krásně na klavír, nosila klobouk a vysoké podpatky, jsem vždycky řekl: rukulíbám. Obsah slov si neuvědomujete – pouze víte, že jde o slušnou formu pozdravu, kterou chcete vyjádřit úctu.“
Šlo to i bez protekce
Herec pochází ze známé umělecké rodiny. Jeho matka, operní pěvkyně Mária Kišonová-Hubová (†89), ho už od dětství seznamovala se světem opery a otec, ředitel činohry Slovenského národního divadla a docent na Vysoké škole múzických umění Mikuláš Huba (†67), mu umožnil nahlédnout za oponu divadelních představení.
O tom, že se nakonec stane hercem, rozhodlo právě prostředí, ve kterém vyrůstal. Rodiče mu ale cestičku neumetali a kvůli známému příjmení musel publiku dokázat sám, že neměl žádnou protekci. Nedostal se ani do SND, kde působil jeho otec, cestičku si opravdu musel vyšlapat.
Divadelník tělem i duší
Nejdřív působil v košickém divadle, poté v Divadle poezie a také v Divadle na korze. Po jeho zákazu se dostal na Novou scénu SND, kde působil 20 let. Od roku 1999 hostuje Martin Huba na řadě slovenských i českých scén. Věnuje se také divadelní režii. Režíroval v činohře i opeře SND a v rámci Letních Shakespearovských slavností v Praze.
Právě divadlo hraje v pracovním životě Martina Huby prim. „Začínal jsem v komorním prostředí, prošel přes velké scény, amfiteátry a operní jeviště. Nakonec jsme se vrátil do velmi malého divadla a potvrdil jsem si, že největší štěstí prožívám na prknech, která znamenají svět,“ uvedl v rozhovoru pro Český rozhlas, kde také zmínil, že baterky dobíjí nejraději na hřebenech Tater.
„Nevím, co bych dělal bez kopců. Táta se narodil dvacet kilometrů od Tater, jeho bratr byl jeden z nejlepších chatařů a horolezců. Lásce k přírodě mě naučil děda. Naučil mě rozeznávat stromy a taky se nebát medvěda. Na to jsou tak jednoduché metody!“ Martinu Hubovi dělají na duši dobře i další drobné radosti všedního života – fakt, že může večer uléhat bez větších výčitek svědomí, i usmívající se kolemjdoucí, kterým úsměv rád vrací.
