Článek
Stříbrné plátno nebylo ke Gabriele Wilhelmové (19. 1. 1942 – 14. 10. 2002) příliš štědré, nikoliv snad četností rolí, ale spíše jejich významem – jednalo se o vedlejší, a hlavně o epizodní úlohy. Protože filmaři si herečky všimli až po její třicítce, zaškatulkovali si ji především do postav maminek a samostatných, rázných žen, které se s ničím nepářou.
Pamatujeme si ji především jako zdravotní sestru Růženku v komedii Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) nebo jako členku komise Urbanovou v komedii Holky z porcelánu (1974). Do povědomí diváků se Wilhelmová zapsala i ve filmech Což takhle dát si špenát (1977), Sestřičky (1983), Sedm hladových (1987). Excelovala také v dobře zapamatovatelné vedlejší roli léčitelky v dramatu Učitel tance (1994).
Sólistka v životě i na divadle
Menší příležitosti na stříbrném plátně a televizní obrazovce jí vrásky nedělaly. Ostatně filmování příliš nevyhovovalo jejímu naturelu. Wilhelmová tíhla především k „prknům, která znamenají svět“, protože jí poskytovala potřebný prostor pro herecké vyjádření. Byla také jednou z prvních, kdo se u nás pokoušeli o divadlo jednoho herce – do té doby to tady nikdo nedělal.
Přesně to jí ale vyhovovalo, protože „byla sólistkou jak v životě, tak i na jevišti“. Nicméně ke svým rolím měla velice poctivý přístup: dřela se texty, poznámkovala je, jednotlivé postavy promýšlela, do každé se snažila dát něco ze sebe.
Doma jí říkali „komediant“
Herečkou chtěla být odmalička a rodiče ji v jejím zájmu podporovali. Její starší sestra později vzpomínala, že Gábinka se už odmalička ráda nakrucovala před zrcadlem oblečená v maminčiných šatech a zmalovaná jejími líčidly. Však jí také doma říkali „komediant“. Neustále na sebe strhávala pozornost a byla prý jakýmsi rodinným živlem a buřičem. V roce 1965 absolvovala brněnskou JAMU a pak vystřídala několik divadelních scén. Nakonec v 70. letech zakotvila v Praze. Hostovala na několika jevištích, ale nikdy neměla stálé angažmá.
Koření života
Na volné noze pak proslula především svými zájezdovými představeními pro jednoho herce. Ve svých inscenacích monodramat Tonka Šibenice, Commedia Finita, Racajda, Biletářka či Smraďoch Šindler má jít okamžitě domů se představila divákům po celé republice.
Divadelní práce pro ni byla kořením života. „…herec na divadle je zvyklý, že mu jsou role přidělovány, kdežto já, prošlá léty na volné noze, jsem zvyklá na permanentní hledání toho koření: práce, vzrušení, textů, jejichž prostřednictvím bych sdělila, co mě na světě trápí a z čeho mám radost," uvedla Wilhelmová v jednom z rozhovorů.
O herečce je také známo, že milovala společnost a byla vynikající hostitelka. O tom svědčí i vzpomínky jejích kolegů na dobu, kdy působila v brněnském Divadle na Provázku. Divadlo tehdy nemělo vlastní scénu, a tak se chodilo zkoušet k Wilhelmové, která měla pronajatý byt ve vile. Její majitel býval často pryč, a tak měli herci k dispozici prakticky celý dům. Přes den se zkoušelo a večer následovala zábava.
Štěstí našla po boku režiséra
Wilhelmová byla dvakrát vdaná, nejdříve za kolegu Ladislava Freje (80). Jejich vztah byl poněkud divoký a mnohdy připomínal italskou domácnost. Je ale fakt, že si prošel i bolestnými okamžiky – dvakrát spolu čekali miminko a pokaždé o ně přišli.
Nakonec došlo na rozvod, ale i po něm zůstali přáteli. S druhým manželem, režisérem Rudolfem Růžičkou, už to klaplo – rozdělila je až hereččina smrt. V roce 1996 ji postihla rakovina a ona s ní statečně bojovala šest let. Zákeřná nemoc ji nakonec přemohla, naštěstí nám tu po ní zůstaly krásné, byť menší filmové a televizní role. V těchto dnech by Gabriela Wilhelmová oslavila 80. narozeniny.
