Článek
Mezi letošní jubilanty patří i herec Jan Kačer, který v říjnu oslavil 85. narozeniny. Spolutvůrce Činoherního klubu v 60. letech i neméně slavných ér ostravského Divadla Petra Bezruče a také výrazná tvář nové vlny čs. filmu patří k žijícím legendám naší kulturní scény.
Otcova oběť
Jan Kačer se narodil ve východočeských Holicích do dobře situovaných poměrů. Jenže v pouhých dvou letech přišel nečekaně o otce: „Dlouho jsem nevěděl, že tragicky skončil a že se kvůli nám zabil. Až když mi bylo kolem 19 let, objevil jsem na půdě utržený špagát a zeptal jsem se. Máma mi řekla, že se táta oběsil, když přišli Němci, a on se bál, že bychom kvůli němu skončili v koncentráku. Doslova a do písmene se pro nás obětoval,“ uvedl pro Český rozhlas.
Po roce 1948 mu překážel buržoazní i židovský původ, a tak místo gymnázia zamířil na keramickou školu v Bechyni, kde se poprvé nadchl pro divadlo i pro sochařství a výtvarné umění. Největší náklonnost však cítil k divadlu a v letech 1954–1960 vystudoval režii na DAMU.
Tváří nové čs. vlny
Největší uznání si sice získal jako režisér, ale popularitu mu vynesly především herecké role. Výrazné příležitosti dostával už od počátku 60. let, kdy jsme se s ním setkali mj. ve filmech Smrt si říká Engelchen (1963), Každý den odvahu (1964) či Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967). Z pozdější doby pak zmiňme filmy Výchova dívek v Čechách (1997), Bolero (2004), Chata na prodej (2018). Jan Kačer se objevil i v řadě televizních seriálů (Jana Eyrová, Rodinná pouta, Hotel Herbich, Ordinace v růžové zahradě).
Jsi rytíř, tak trp
Divákům utkvěl v paměti také jako fanatický asketický rytíř Armin von Heide v Údolí včel (1967) režiséra Františka Vláčila (†74). Kvůli této roli musel Kačer zhubnout 11 kilo a naučit se jezdit na koni. Pro větší důvěryhodnost si nastudoval také základy latiny. Z natáčení si ale odnesl i hodně nepříjemnou vzpomínku. Režisér Vláčil byl známý „pes“, a tak nebyl čas na žádné „změkčilosti“, což Kačer poznal na vlastní kůži.
Na place si poranil palec u nohy, který se mu později zanítil, a lékař trval na jeho převozu do nemocnice. Ošetření na místě by bylo totiž velmi bolestivé. „Žádná nemocnice, je to rytíř, fikněte mu to tady,“ reagoval bez rozmýšlení Vláčil. A tak se nakonec i stalo. Herec později vzpomínal, že šílenou bolest před režisérem skousnul, nicméně při pozdějších převazech už ji dával hlasitě najevo.
Mezi Ostravou a Prahou
Kačer je také neodmyslitelně spjat s českým divadlem a navždy se zapsal do jeho dějin. Vždy uměl postavit inscenace, které se nějak dotkly duší diváků, a zároveň dostaly to nejlepší z herců. V ostravském Divadle Petra Bezruče, kde začínal, i v pražském Činoherním klubu, kde působil od roku 1965, tak vytvořil éru, na niž se nezapomíná. Normalizační úředníky to ale nezajímalo. Kačer podle nich nebyl dostatečně loajální, navíc se nijak netajil svými názory na sovětskou okupaci, a tak se v polovině 70. let musel „pakovat“ z Prahy. Vrátil se do Ostravy – tentokrát do Státního divadla, kde v letech 1976–1986 působil jako režisér.
Soudruhům bylo úplně jedno, že se každý týden po dobu deseti let musel harcovat vlakem z Ostravy do Prahy a zpět. V moravskoslezské metropoli neměl kde bydlet, přespával v šatně, na vrátnici nebo u přátel, stýskalo se mu po rodině i po kamarádech a uměleckém světě v hlavním městě.
V dobrém i ve zlém
O své manželce Nině Divíškové (†84), která s ním tuto krušnou dobu překonala, Jan Kačer v České televizi řekl: „… měl jsem velkou podporu ve své ženě. Ta mě nikdy nenechala padnout, a i když doma nebylo pomalu na chleba, stála při mně. Byla to nelehká doba, ale dokázali jsme ji překonat,“ vzpomínal. Se svou ženou, která ho po vážné nemoci opustila letos v červnu, strávil Kačer bezmála šedesát let.
