Článek
Největším přáním herečky Leony Skleničkové (22) bylo otevřeně mluvit o své poruše příjmu potravy. Kdysi snila o tom, že se dá z nemoci dostat. Teď je vděčná, protože pomocí seriálu může znovu vše prožít a říct tak o anorexii ostatním.
„Kdybych tím pomohla, byť jedné holčičce, která si něčím podobným prochází, pak to za to stálo.“ Uvědomuje si, jak jde o zvláštní nemoc, kdy na postižených lidech není vidět, čím si procházejí. Zdá se, že jsou spokojení. Během léčení se potkala s bezvadnými děvčaty, která ale měla se sebou velký problém, aniž jejich okolí něco tušilo.
Anorexie u Leony začala ve dvanácti letech, kdy se rozhodla, že zhubne, aby si získala kamarády. Její sebetrýznění vyvrcholilo v šestnácti až sedmnácti letech. „To jsem byla skutečně kostřička, ale naštěstí jsem nikdy nedošla na fyzické dno kolapsu a převozu do nemocnice na kapačky,“ říká.
Kromě věčně ledových rukou, což je jeden z projevů mentální anorexie, na dlouho přestala menstruovat a hormonálně se rozhodila. V sedmnácti začala jíst. „Tělo už hladovět nechtělo a vůle povolila, jenže v hlavě se nezměnilo nic. Hrozně jsem se nenáviděla za to, že už nejsem silná dát si za den jen jablko.“
Přesto se dál celé týdny snažila držet na malých porcích a pak se naráz přejedla. Jídlo vyzvracela. „V té době jsem na tom psychicky byla nejhůř, jako mimo život. Konečně jsem mamince dovolila, aby se mnou něco udělala.“ Odvedla ji k psychiatričce a ta Leonu poslala na léčení.
Docházela denně tři měsíce do stacionáře v nemocnici, kde se účastnila se stejně postiženými pacientkami terapeutických sezení, aktivit k odreagování se a chápání správného příjmu potravy. „Došlo mi, jak hluboko se dá propadnout, protože některé ženy na tom byly hodně špatně. Od té doby jsem nechala věci běžet a vykašlala se na dokonalost.“
