Článek
Herec, recitátor, dramatik, divadelní režisér a principál Radim Vašinka (26. 5. 1935 – 10. 8. 2016) nikdy nesplynul s davem. Na ulici byste ho určitě nepřehlédli – byl to kus chlapa, jehož tvář zdobil mohutný plnovous, a připomínal tak trochu velkého dobráckého medvěda. Svou vlastní cestu si razil i jako přední divadelní osobnost českého undergroundu.
Jedinečné divadelní prostředí
V roce 1958 v Brně spoluzakládal soubor X 59, v letech 1962 až 1963 byl v angažmá pražského Divadla Na zábradlí. Především je ale spojen s Divadlem Orfeus, které založil v roce 1967. Jeho scéna (původně hráli na Malostranském náměstí v dnešním A Studiu Rubín) byla specifická nejen svým interiérem, ale i osobitě zpracovanými inscenacemi, a stejně tak lidmi, kteří se zde scházeli.
Vašinka zde jako režisér uvedl v čs. premiéře Rózewiczovu Kartotéku, skeče P. H. Camiho, Ritsosovu Sonátu měsíčního svitu, Prévertovu hru Roura k rouře pasuje a mnoho dalších her známých i méně známých autorů.
Mistr mluveného slova
Vašinka byl také znamenitý recitátor. Divákům představil beatnickou poezii v době, kdy ji tady ještě nikdo neznal, přednášel rovněž verše Oldřicha Wenzla, Antonína Brouska, Pavla Šruta aj. Svým divákům přiblížil i tvorbu dalších umělců: Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela aj. Mimochodem, Vašinka uměl přednášet tak skvěle, že například básník Ludvík Kundera mu při oslavách svého kulatého jubilea ve Viole řekl, že je překvapený, co s jeho verši dělá – měl pocit, že jsou jiné a snad i lepší.
Na volné noze
Orfeus byl roce 1971 z příkazu „vyšších míst“ zrušen a malostranskou scénu musel vyklidit. Vašinkův soubor pak živořil na různých štacích jako amatérský spolek. V roce 1973 se uchytil v agitačním středisku ve Švédské ulici na Smíchově, kde mj. bez povolení uváděl poezii Egona Bondyho a Jaroslava Seiferta. Šlo o opravdu těžkou dobu, například titul Dítě pana Vavřince od Rolanda Topora, který Vašinka představil v čs. premiéře, byl už po třetí repríze zakázán… Své působiště pak Orfeus měnil ještě několikrát.
Nechyběl ani na Divadelních poutích
Svébytnou součástí Vašinkova působení byly slavné Divadelní poutě na Střeleckém ostrově v Praze, které se konaly od roku 1985. Scházela se zde plejáda samorostlých osobností tehdejší divadelní periferie a podzemí, zkrátka umělců, kteří nestáli o angažmá v tzv. kamenných divadlech, protože bylo vždy spojeno s kontrolou „shora“.
Brněnský rodák se objevil párkrát i před kamerou, vždy ale v epizodních rolích. Vidět jsme mohli například ve filmech Noc na Karlštejně (1973), Blázni, vodníci a podvodníci (1980), Cena medu (1986), Sedm hladových (1988), Kopytem sem, kopytem tam či Pražská pětka (oba 1988). Spolupracoval také s Českým rozhlasem. Na bývalé stanici ČRo 6 uváděl svůj pořad Nežádoucí texty, ve kterém představoval autory perzekvované totalitním režimem – samozřejmě až po listopadové revoluci.
Za všech okolností zůstal svůj
Tehdy se také jeho divadlo přestěhovalo do odepsaného krytu civilní ochrany v Plzeňské ulici v Praze. Jeho návštěvníci byli zvyklí, že k poezii se servírovaly toasty a k činohře zelňačka. Protože Vašinka byl za všech okolností svůj – neměl rád komunisty, ale ani kapitalismus – neměl na růžích ustláno ani po roce 1989.
„Začal jsem jako divadelník trošičku výstředního charakteru, protože jsem připravoval v Brně v divadélku X inscenace poezie. A když si přivyknete inscenovat poezii, pak není člověk s to dělat běžné divadlo, vybíráte si texty, které tou poezií aspoň voní, děláte tedy poetické divadlo, a to je složité, protože na to už lidé tolik nezabírají, to už odporuje obecnému vkusu. Když se na to zaběhnete, tak už se od toho nemůžete odtrhnout, nějaký běžný realismus, to pro vás neexistuje, ale živit se tím je hrozné,” uvedl Vašinka v roce 2004 v rozhovoru pro Právo.
Legendární principál nás opustil právě před pěti lety. V jeho osobě odešel i kus historie svobodného českého divadla, konkrétně malých scén, které od 60. let minulého století významně spoluvytvářel.
