Článek
Loni před Vánocemi nás zastihla smutná zpráva o odchodu oblíbeného herce Jiřího Hálka (10. 9. 1930 – 18. 12. 2020), který se do povědomí diváků zapsal především jako představitel menších a vedlejších rolí. Určitě si ho na první dobrou vybavíte jako ředitele střední školy z filmu Marečku, podejte mi pero! (1976), který při třídních schůzkách prchá před početnou Hujerovic rodinou.
Většině diváků zůstala v paměti také scéna, kdy v ředitelně chytne Kroupu (Jiří Sovák †79) kolem ramen, a pronese: „Poslyš, my jsme asi tak stejně staří, viď?“ Možná to nevíte, ale původně mělo zaznít: „Poslyš, my jsme asi tak stejně velcí, viď?“ Narážka na jeho malý vzrůst ale režisérovi Oldřichu Lipskému (†62) nepřipadala vhodná, a tak nechal repliku změnit.
Přesvědčivý feťák
Jiří Hálek (†90) se objevil v celé řadě dalších snímků, namátkou Svatba jako řemen (1967), Spalovač mrtvol (1968), Vrchní, prchni! (1980), Jak svět přichází o básníky (1982) nebo Tři veteráni (1983). Slušely mu hlavně komediálně laděné postavičky v cimrmanovském stylu, ale dokázal přesvědčivě zahrát i záporáky.
Například jeho drogově závislý sociopat Čaban, který v povídkovém filmu Motiv pro vraždu (1974) ohrožuje s pistolí v ruce lékařský tým na operačním sále, patří k mimořádným hereckým zážitkům.
Domovská scéna
Jestliže se Hálek objevoval ve filmu spíš jen v epizodních rolích, o to větší příležitosti dostával v televizi a v divadle. V roce 1965 se stal vůbec prvním hercem angažovaným do nově vznikajícího souboru Činoherního klubu, když jej Ladislav Smoček (88) obsadil do role Rozdena v úvodní inscenaci Piknik.
V Činoherním klubu hrál Hálek v jednačtyřiceti inscenacích, mj. v Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho, v Revizorovi, Poprasku na laguně či v Hejtmanovi z Kopníku aj. Protože měl rád absurdní humor, groteskní nadsázku a ironii, i jeho role mívaly absurdní zápletky. S jevištěm Činoherního klubu se rozloučil v roce 2002 rolí Šlajse ve Smočkově hře Jednou k ránu. „Na scéně je to vždy zápas. Aby člověk nebyl křečovitý a něco ze sebe vydal,“ vyprávěl o svém působení na divadelních prknech.
Táhlo ho to k divadlu i k blbnutí
Hálka to k umění táhlo už odmala, a tak není divu, že si nakonec vybral DAMU, kterou vystudoval pod vedením význačných pedagogů, mj. Miloše Nedbala (†76).
„Tíhnul jsem k divadlu a blbnutí už od dětství,“ vzpomínal herec v jednom rozhlasovém rozhovoru. O jeho smyslu pro „blbnutí“ svědčí i fakt, že o sobě s oblibou říkával, že je potomkem básníka Vítězslava Hálka. Pravdou ale je, že jméno Jiří Hálek je pouze pseudonym – herec se narodil jako Hugo Frischmann.
Hálek byl od roku 1985 ženatý se scenáristkou a spisovatelkou Irenou Charvátovou (†65). Její nečekanou smrt v roce 2008 nesl velmi těžce. Po jejím odchodu pověsil herectví na hřebík – naposledy jsme se s ním mohli setkat v seriálu Černá sanitka (2008). Poslední roky svého života strávil Jiří Hálek v domově pro seniory v Říčanech, kde měl tu nejlepší péči. Podle nejbližších se do hereckého nebe odebral v tichosti ve spánku.
