Článek
Vraťme se do doby kamenné za hrdiny příběhů filmové trilogie, kterou podle románů Eduarda Štorcha natočil v roce 1977 režisér Jan Schmidt. Druhý díl nese název Na veliké řece a opět v něm není nouze o napětí a nejrůznější adrenalinová dobrodružství.
Tentokrát se statečný lovec Sokol vydává v doprovodu věrného parťáka Havranpírka na dalekou cestu za svou nevěstou, krásnou Veveřicí, která dala v lásce přednost jinému. Na své pouti se oba muži dostanou do osady Rybářů, kterou ohrožuje záhadný nadpřirozený tvor. Přemohou naši hrdinové tuto bestii, nebo skončí v jejích spárech? To vám neprozradíme – na rozuzlení se podívejte 8. září na Televizi Seznam. Jediné, co snad můžeme ještě říct, že se Sokol a Havranpírko seznámí i s půvabnou dívkou, která se jmenuje Šťastná chvíle.
Sex idol nekope do psů
Představitel Sokola Jiří Bartoška si svůj filmový debut odbyl krátce předtím. V roce 1975 získal hlavní úlohu v psychologickém dramatu Hřiště. Nebyl ještě příliš známý, ale to se po natočení pravěké trilogie změnilo. Charizmatický herec se stal ze dne na den sex symbolem.
On sám svou pověst idolu žen nebral nikdy vážně. Jak sám řekl, měl metr osmdesát, černé vlasy a ve svých rolích nikdy neopouštěl těhotné ženy ani nekopal do psů. „Tak si lidi řekli, to bude asi charakterní, férový člověk," konstatoval. A při jiné příležitosti zmínil, že v trilogii sice hrál postavu, která se jmenovala Sokolí oko, ale dnes by prý mohl hrát leda tak Šedý zákal.
Chtěl se hlavně ulít z vojny
Bartoška o herectví původně neuvažoval. Bavilo ho malování a chtěl se stát kunsthistorikem, jenže ho nevzali na školu. Na brněnskou JAMU ho tak trochu z hecu přihlásila spolužačka z gymplu Jana Švandová, která zde už studovala. A Bartoška prý bral pozvánku na talentovky hlavně jako příležitost, že se aspoň na dva dny uleje z vojny.
Havranpírko se nedal
V roli Šťastné chvíle se představila Gábina Osvaldová, která dala k lepšímu, že během natáčení si s Bartoškou občas dobírali představitele Havranpírka Ludvíka Hradilka. Jenže i když byl Hradilek o dost mladší než oni dva, nikdy se nedal. Prý jim to vždycky geniálně vrátil a Osvaldová s Bartoškou jen koukali s ústy dokořán a nevzmohli se na nic.
Herci se báli tyfu
Herečka také přiznala, že na natáčení nikdy nezapomene už proto, že Štorchovy knihy četla v dětství a naivně se domnívala, že budou točit v krásném a čistém prostředí - něco jako Poklad na Stříbrném jezeře 2. „Místo toho jsme se plácali v bažinách, kde plavaly mrtvé ryby, a báli jsme se, že dostaneme tyfus,“ zavzpomínala Osvaldová, které ve filmu propůjčila hlas kolegyně Jana Andresíková.
Své si užil i její kolega Vilém Besser, který hrál Divouse. V jedné scéně se měl utkat s kancem a pamětníci vyprávěli, že se mu do toho moc nechtělo. Není divu.
Pravěká vesnice nevydržela
Natáčení opravdu nebyla žádná selanka. Aby herci vypadali náležitě „pravěce“, vtírali jim do vlasů glycerin. A v zájmu co největší autenticity se vesnice lovců budovala po konzultacích s archeology původní technikou bez jediného hřebíku – stavělo se z hlíny, kmenů a větví listnatých stromů. Odborníci radili filmařům i při tvorbě rekvizit, ošacení, zbraní apod. Pravěká vesnice stála na Mělnicku a měla tam zůstat jako trvalá atrakce pro turisty, jenže materiál dlouho nevydržel.
