Článek
Nedávno uplynulo 110 let od narození výborné herečky Blanky Waleské (19. 5. 1910 – 6. 7. 1986). Tato kultivovaná éterická bytost se přitom k divadlu dostala víceméně náhodou. Tvůrčího ducha v sobě měla sice už od dětství: byla výtvarně nadaná, bavilo ji i navrhování šatů a umělecké psaní, ale podle rodičů byla studijní typ a patřila na gymnázium.
Tam jí to pochopitelně moc nešlo, dokonce propadla z matematiky, takže musela přejít na rodinnou školu. Ani ta ji moc nebavila, ale naštěstí jí pak v hlavě uzrál plán - bude se živit sama, ideálně jako výtvarnice.
Seznámila se s malířem Františkem Xaverem Naskem, což byl manžel slavné herečky Růženy Naskové (†75), a známost s touto uměleckou rodinou obrátila její život o 180 stupňů. Waleská se totiž nakonec rozhodla zkusit štěstí nikoli jako malířka, nýbrž jako herečka. A vyšlo to. V roce 1930 byla přijata na Pražskou konzervatoř a o čtyři roky později ji úspěšně absolvovala.
Stárla s velkou noblesou
Zajímavá byla i její tvář. Ačkoli byla vrstevnicí Adiny Mandlové (†81), Nataši Gollové (†76) a Věry Ferbasové (†62), v mládí s těmito kráskami nebyla nikdy srovnávána, protože oproti nim působila starším, vyzrálejším dojmem. Na rozdíl od nich ale vypadala dobře i v pozdějším věku. Její kouzlo osobnosti bylo stále patrné a díky tomu jí i nadále slušely role nejrůznějších „femmes fatales“.
Za lásku se nestyděla
Poněkud pikantní byl její osobní život, tedy s přihlédnutím k době, ve které žila. V mládí se sice stýkala s muži, ale brzy pochopila, že ji přitahují ženy. Homosexualita byla tehdy tabuizována a nikdo se s ní nechlubil, protože jednu dobu byla dokonce považována za trestný čin.
Waleská později navázala vztah s ředitelkou Divadelního ústavu Evou Soukupovou (†88) a žila s ní spokojeně až do své smrti. Svůj společný život nikde neventilovaly, ale stal se víceméně veřejným tajemstvím.
Životní výkon v Daleké cestě
Blanka Waleská byla ideální představitelkou lyrického herectví, ale čs. film o takové typy nejevil zájem a moc je nevyhledával. Proto se také během kariéry dočkala jen jedné velké, zato životní role, a to ve snímku režiséra Alfréda Radoka (†61) Daleká cesta (1949), kde její postava MUDr. Hany Kaufmannové prožívá společně se svou židovskou rodinou a s manželem kruté strasti nacistických represí proti Židům.
Radokův vysoce stylizovaný způsob vyprávění, zasazený do válečného Terezína, sklidil po celém světě mimořádný ohlas, zatímco u nás se režisérův novátorský počin setkal s nepochopením. Navíc, film po Radokově emigraci putoval do trezoru, takže mistrovský výkon Blanky Waleské zůstal běžnému divákovi dlouhou dobu utajen.
Hvězdou zlaté kapličky
Herečce poté film nabízel jen vedlejší nebo epizodní role, přesto v nich však na sebe dokázala strhnout zaslouženou pozornost, ať už to byl Měsíc nad řekou (1953), Stříbrný vítr (1954), Proti všem (1956) či Kladivo na čarodějnice (1969).
Zato na prknech Národního divadla si na nezájem režisérů nemohla stěžovat. Šla z role do role - publiku se líbila například v Loupežníkovi, Višňovém sadu, Třech sestrách nebo v Ideálním manželovi.
