Článek
Měřila sice jen 156 cm, ale díky fenomenálnímu hlasu a živočišnému temperamentu byla na jevišti naprosto nepřehlédnutelná. Jana Robbová (4. 4. 1951 – 4. 8. 1996) byla skutečně výjimečná osobnost.
Z jejího silného a snadno rozpoznatelného hlasu šel až mráz po zádech, ale bohužel se na naší hudební scéně zjevila jen jako létavice, která jednu chvíli jasně září a pak najednou zhasne.
„Zpívat jsem se nikdy neučila,“ prozradila zpěvačka v jednom rozhovoru. „Mým vzorem byli Beatles, které jsem měla nejraději, a pouštím si je stále. Obzvlášť mám ráda jejich starší elpíčka z doby kolem roku 1965. Později jsem si oblíbila jazz, Armstronga, Fitzgeraldovou a ráda si někdy pustím i Arethu Franklinovou – tu, když je mi smutno.“
Do světa už v 17 letech
Chodila na zdravotní školu, ale krátce před 18. narozeninami dostala nabídku účastnit se zahraničního turné s kapelou The Lovely Sextet. Neváhala ani minutu, přerušila studium a rozhodla se vyrazit na zkušenou do světa.
Maminka ji kvůli tomu musela nechat dokonce zplnoletit. Následující tři roky zpívala Robbová v zábavních podnicích v Německu, Nizozemsku a Jugoslávii. A přestože měla příležitostí k emigraci víc než dost, po posledním turné ve Skandinávii se vrátila natrvalo domů.
Její projev měl „šťávu“ i odpich
V roce 1971 nastoupila do Divadla Semafor, kde nahradila odcházející Naďu Urbánkovou (80). Na legendární scéně se okamžitě stala jednou z velkých pěveckých hvězd.
V roce 1972 si jí všiml i Karel Gott (†80) a nazpívali společně duet Toulky. Z další spolupráce ale sešlo, protože Robbová se občas někde „zapomněla“ a nedorazila na natáčení. V roce 1973 vyhrála hudební festival Děčínská kotva a v polovině 70. let se opakovaně umisťovala na předních místech v anketě Zlatý Slavík.
Její hlas si můžeme připomenout i v některých filmech – v komedii Holky z porcelánu (1974) nazpívala Svatební cestu a v Co je doma, to se počítá, pánové… (1980) zastoupila Dagmar Veškrnovou (67) s písní Badýdy bába.
Problémy se začaly kupit
„Hlas má od přírody výjimečný, přitažlivě zbarvený, drsný i silný. Žádné zlato v hrdle, ale zápalná směs,“ napsal o ní v roce 1975 hudební kritik František Horáček.
„Zažil jsem koncerty, kdy tenhle hlas zněl nakřáple a opotřebovaně… zážitek se mi většinou překrýval strachem, zdali najednou nepřijde strašný kiks…“
Hlasový kiks nepřišel, ale temperamentní Robbová začala kvůli osobním problémům svůj talent postupně pohřbívat. Trápila se především proto, že kvůli dvěma prodělaným mimoděložním těhotenstvím nemohla mít děti, po kterých velmi toužila.
Také obě její manželství skončila rozvodem. Začala pít a šlo to s ní postupně z kopce. Po odchodu ze Semaforu zpívala nějaký čas s Václavem Neckářem (76) a skupinou Bacily, ale to už jí problémy začaly přerůstat přes hlavu.
Na léčbu bylo už pozdě
Poslední koncert měla mít v březnu 1985, ale pořadatel ho bez udání důvodu zrušil. „Nezjišťovala jsem proč, ale asi v tom byly mé zápaďácké manýry a anglicky zpívané písničky, což vadilo,“ svěřila se později.
Ocitla se na dlažbě, ale protože neměla žádné vzdělání, skončila nakonec jako servírka. V roce 1996 ji postihla rakovina hrtanu, a přestože podstoupila operaci, bylo už pozdě. Krátce před smrtí řekla svému kamarádovi: „Honzíčku, já odcházím…“ A týden nato odešla na věčnost.
