Článek
Půvabná, dívčí, milá, něžná a hezká jako obrázek – právě taková byla představitelka osiřelé dívenky, která ve filmu Lízin let do nebe (1937) udělá díky pěveckému talentu a milé povaze díru do světa. Zdenka Sulanová byla v této roli mimořádně přesvědčivá a svým zpěvem a kouzelně dětským zjevem dojímala diváky až k slzám.
Režisér snímku Václav Binovec (†83) přišel tehdy svou hlavní hrdinku hledat na konzervatoř. Sulanová si žádné iluze nedělala - byla nejdrobnější ze všech spolužaček, což byl v době, kdy stříbrnému plátnu vládly Greta Garbo a Marlene Dietrich, docela velký handicap.
Jenže Binovec do svého filmu hledal dvanáctiletou holčičku a našel ji v tehdy sedmnáctileté slečně Sulanové. Dokonce kvůli ní nechal pozměnit scénář filmu – hrdinka jeho filmu měla být původně tanečnicí.
Sulanová sice tančit uměla, dokonce chodila i do baletu, ale své snažení odnesla kýlou. Proto režisérovi navrhla, že by její postava mohla zpívat. Talent naštěstí měla, ostatně její otec Adolf Hruška byl operní tenorista. A proč se tedy dcerka jmenovala jinak? Svůj pseudonym Sulanová si zvolila sama podle jména své babičky.
Jiskra naděje v době temna
Protože po uvedení Lízina letu do nebe diváci šíleli, začalo se připravovat pokračování – Lízino štěstí (1939). V čase protektorátního temna pak přišla do kin další slavná limonáda Madla zpívá Evropě (1940). A stalo se něco neuvěřitelného.
Ačkoli šlo o obyčejný a kýčovitý sentimentální příběh, kterak chudé děvče ke štěstí přišlo, lidé na něj stáli fronty a z filmu se stal hit – to vše kvůli písni Ty lesovské stráně, ze které se stala neformální vlastenecká hymna.
V době nacistické okupace přispívaly lidové písně k národnímu obrození, lidé v nich četli mezi řádky a zvedali si potlačované sebevědomí. „Tahle píseň tenkrát něco lidem řekla, něco, co je chytlo za srdce. Brali ji vlastenecky a já jsem ji opravdu zpívala z absolutně věřícího srdce, že se to jednou změní a budeme zase tam, kde dřív,“ vzpomínala herečka později v Českém rozhlase.
Stal se z ní třídní nepřítel
Po úspěchu Madly se zdálo, že Sulanová má našlápnuto k hvězdné kariéře. Nestalo se tak. Sice po ní roztočila ještě film Bludná pouť (1945), ale nedokončila ho. Po znárodnění byly natočené scény zlikvidovány a herečka byla později označena za představitelku kapitalistických prvorepublikových filmů. S natáčením byl konec. Směla hostovat v divadle, ale dostávala jen role údernic.
Stejně rychle, jako se na vrchol popularity dostala, z něj i spadla. Přesto se ještě v roce 1975 objevila ve filmu Čtrnáctý v řadě. Mimochodem, znovu se v něm setkala s Ladislavem Boháčem (†71) - 35 let poté, co si spolu zahráli v Madle.
Zašlé slávy nelitovala
Byla třikrát vdaná. S prvním manželem, slovenským důstojníkem, žila v Prešově. Vystupovala na místní operetní scéně a zpívala v rozhlase v Košicích. Pak se vdala ještě dvakrát. Zajímavé je, že oba její manželové měli příjmení Novák.
V té době pověsila herectví už dávno na hřebík, pracovala mimo jiné jako referentka v oděvním družstvu Moděva a ve Filmovém podniku. Narodila se 18. února 1920 v Českých Budějovicích a zemřela 9. srpna 2004 v Cerhonicích na Písecku. Ztracené filmové kariéry nikdy nelitovala: „To, co jsem prožila v životě, tak takové role bych na jevišti nikdy nedostala,“ řekla šest let před svou smrtí.
