Článek
Byli si blízcí, i když s každým jinak a v jinou dobu. Poté, co se smuteční hosté rozloučili s textařem Vladimírem Poštulkou, tvořily se hloučky, v nichž se na bonvivána, vzdělance i labužníka vzpomínalo. Ke dvěma z nich jsme se připojili.
Za mladší generaci jsme vzpomínky na Vladimíra Poštulku probrali s Alešem Hámou (51), který měl k textaři blízko v posledních letech. "Navštěvovali jsme se, on rád jedl moje vlastnoručně nalovené pstruhy a pak jsme si dlouze povídali. Nejen o gastronomii, on měl obrovský přehled v mnoha oborech. A je mi potěšením zpívat jeho nejslavnější text Sladké mámení v muzikálu Kvítek mandragory," vyprávěl nám moderátor a herec.
"Spoustu písniček s jeho texty hrajeme i s kapelou Hamleti," dodal. A co by starému kamarádovi uvařil na jeho poslední cestu? "Měl ode mě nejradši úplně obyčejný kuřecí vývar s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi, takže by to byl asi on," svěřil Háma.
Generačním souputníkem zesnulého textaře byl naopak Petr Janda (82). "Znali jsme se už od šedesátek, kdy jsme chodívali do tehdy proslulé Žumpy. Ale když jsem se odstěhoval mimo Prahu, naše cesty se vzdálily," vysvětlil.
"Poslední roky už jsme se potkávali víceméně náhodně. Je škoda, že o něm nevědělo víc lidí, byl skromný, nikam se necpal. Ale víte co? Teď jsem přemýšlel, jestli vůbec napsal nějaký text pro Olympic a nemůžu na to přijít. Možná se nám nepovedlo ho zhudebnit," uzavřel Janda s tím, že už vlastně nedokáže ani truchlit. "Je to letos tolik pohřbů," krčil smutně rameny.
