Článek
Václava Neužila máme příležitost vídat během pondělních večerů hned ve dvou seriálech za sebou. V detektivce Svět pod hlavou a v opakování Čtvrté hvězdy. Z herce Dejvického divadla se postupně stává populární tvář. Nově jej můžeme vidět ve filmu Bohdana Slámy Bába z ledu. Probrali jsme ale i to, jak bojuje za ochranu přírody.
Jak vnímáte, že jste se stal seriálovou hvězdou?
Hvězdností bych to nenazval, na druhou stranu to úplně nevnímat nejde. Nějaké ohlasy jsou v mém normálním běžném životě patrné. Jsem rád, že je to díky dvěma seriálům, které nejsou úplně klasické. Pokud jsem se stal známým, tak díky věcem, za kterými si stojím a dělal jsem je s lidmi, kterých si vážím.
V novém filmu Bába z ledu hrajete spíš negativní postavu. Na ty jste asi celkem zvyklý, ne?
Byl jsem na to zvyklý. Hlavně u nás v Dejvickém divadle jsem hrál hodně postav, které ne že by byly úplně negativní, ale často to byli moulové, debilové a blbci. Byly to komediální figury, díky kterým v těch představeních vznikal humor. Takoví otloukánci. Takový je vlastně i Štěpán ve Čtvrté hvězdě. Takové figury jsem hrál opravdu často, přiznám se, že už jsem z toho byl mrzutý. Snažil jsem se z takové škatulky vymanit. Bál jsem se, že už mi to zůstane, i když jsem se díky tomu dostal do povědomí. Proto jsem byl strašně rád za Filipa Marvana ve Světě pod hlavou. Že konečně hraju charakterní postavu, která má hodnotový žebříček podobný tomu mému. Bojuje se zlem, což mě strašně bavilo.
A váš Ivan v Bábě z ledu?
Je to možná nejvíc negativní postava, kterou jsem hrál. Je to kluk, který je zamindrákovaný, má problém, myslím, že má oidipovský komplex, je závislý na matce. Ten film je pro mě o takové pseudomaloměstské morálce. Ti lidé se každou sobotu scházejí na rodinné obědy, strašně na tom lpí, servírují si polévku z porcelánové mísy, ale jejich vzájemné vztahy jsou příšerné. Opravdu v troskách. To mi přijde děsivé. Mezi námi je spousta takových lidí, kteří drží dekorum, chodí na golf, na tenis, na rodinné obědy jenom pro formu. Mají pocit, že se to musí. Ale ten vnitřek je úplně prohnilý a příšerný. To je podle mě velké téma. Taková je moje postava Ivana, který takhle žije a myslí si, že je to správné. Já bych na takové rodinné obědy, kdybych měl příšerné vztahy se švagrovou, bráchou nebo mámou, chodit nedokázal. Mám pocit, že je to o nemohoucnosti rozbít nějakou skořápku a stereotyp ze strachu říct si pravdu s těmi nejbližšími, že by se o sobě mohl dozvědět něco pravdivého, co někde uvnitř tuší, ale nechce a nedokáže to přijmout. Je to o zavírání třináctých komnat. Takže ta figura je negativní, ale zároveň není placatá a plakátová a je tam co hrát.
Takže Filip Marvan je vám nejblíž a Ivan nejvzdálenější?
Taky jsem člověk, tak mi ten Ivan úplně nejdál není. Ale myslím si, že mám větší kuráž a koule na to, abych dokázal přijímat kritiku od okolního světa, na rozdíl od něj. Každý v sobě máme nějaké mindráky a nejistoty, které nechceme ukazovat. Ale tím, že si je přiznáme mezi těmi nejbližšími, můžeme se posunout dál. Tím se od sebe s Ivanem lišíme, protože on toho není schopný vůbec a ještě si tím zkazí vztah se synem. Obětuje vlastně celou rodinu tomu, že není schopen se posunout ani o milimetr. Tím je mi nesympatický.
Od herectví k hudbě. Krátce poté, co jste před čtyřmi lety dostal cenu Thálie, jste hrál v jednom pořadu na piano. Věnujete se muzice?
To už je dávno. Chodil jsem na hudebku, na svém hudebním vrcholu jsem byl někdy v patnácti letech. Měl jsem i svoji kapelu. Ale to zmizelo s tím, když jsem začal studovat JAMU a věnovat se jen herectví. Třeba se k tomu jednou vrátím. Teď jsem klavírista v důchodu, i když mě to netěší.
Hodně se věnujete ochraně přírody. Momentálně jste se profiloval ohledně zákona o národních parcích. Jak jste k tomu dospěl?
Spousta lidí to možná vnímá jako nějaké zviditelnění herců. Že když se angažují v nějaké charitě, ať už jsou to děti anebo příroda, tak to dělají kvůli slávě. Já konkrétně hnutí Duha podporuju od svého příchodu do Prahy v roce 2006, kdy mě nikdo neznal a nedělám to na efekt. Opravdu mi příroda leží na srdci, chtěl jsem přírodní vědy i studovat, proto jsem maturoval z biologie a chemie. Kruté a bezohledné zacházení s přírodou mě zvedá ze židle víc, než když někdo ubližuje lidem. A teď se rozhoduje o novele zákona, která kdyby prošla, tak národní parky Šumava, Podyjí, Českosaské Švýcarsko a další, my mohly dostat úplně jinou podobu. Myslím, že horší. Jsem pro to, aby se do národních parků nezasahovalo, i když to není tak jednoduché. Ale myslím, že tam jsou ještě jiné zájmy lobbistů. A mohlo by to dopadnout tak, že by se v národních parcích mohly stavět golfová hřiště a hotely.
Do přírody opravdu jezdíte?
Samozřejmě, jinak bych o tom nemohl takhle mluvit. Proto mi to leží na srdci. A Duha se zrovna zasloužila o to, že se do přírody vrátil rys, vlci a možná i nějaký medvěd občas přeběhne ze Slovenska do Beskyd. Tyhle věci jsou krásné a pro mě strašně důležité. Všichni se těšíme, až vyrazíme z Prahy, kde je hnusně, že pojedeme na běžky nebo na kole. A už proto je důležité neignorovat to, když se něco takového děje, mít otevřené oči. Když si chceme přírodu užívat, musíme se podle toho k ní chovat.
A sbíráte třeba i odpadky?
Takových akcí Duhy jsem se osobně neúčastnil, i když jsem na to přispěl finančně. Ale když někde v lese vidím plechovku v České Kanadě, tak ji seberu. A to není jen náš problém, podobné je to třeba hodně v Asii.
