Článek
Není to žádná křehká dívka, která by kvůli děsivému zážitku, kdy se ji blízký spolupracovník pokusil zavraždit (přežila jen zázrakem), změnila radikálně svůj život. Herečka a zpěvačka Veronika Zelníčková, kterou diváci znají z Ordinace v růžové zahradě i z Gymplu s (r)učením omezeným, Super.cz v rozhovoru prozradila, že místo činu, zkušebnu kapely Anacreon, v níž zpívá, neopustí.
Veroniko, předpokládám, že do zkušebny v Jemníkách, kde se vás spolupracovník snažil zavraždit, se už nevrátíte.
To je těžké. Zkušebna je celá po rekonstrukci, jsme v ní chvíli. Něco v ní měnit budeme, aby to tam vypadalo jinak než předtím, ale to místo opouštět nebudu, pokud to zvládnu. Chce to čas. Uvidím, až tam prvně vstoupím, jak to budu vnímat.
Musela jste kvůli rekonvalescenci zrušit nějakou práci?
Divadlo v létě neběží, museli jsme ale zrušit koncerty. Padlo zkoušení i skládání hudby, odložilo se také řešení turné, které jsme chystali. Bude mít skluz. Další koncerty ale snad rušit nebudeme, pokud na tom budu dobře. Říkala jsem si, že i kdybych devatenáctého srpna v Lukové měla sedět při vystoupení na židličce, tak tam budu.
Po takovém zážitku se zákonitě musí dostavit strach z lidí. Bojíte se toho?
Určitě něco takového přijde, ale hudba mě nabíjí, největší lék pro mě budou koncerty a divadlo. Už se na to moc těším.
Působíte na mě jako rázná holka. Jako žena, která má velkou vnitřní sílu, která vám teď hodně pomáhá.
Asi je pravda, že se jen tak z něčeho nesložím. Navíc mi nic jiného nezbývá. Jsem ráda, že žiju, že jsem obklopená rodinou a skvělými lidmi.
Překvapilo vás něco z reakcí?
Jsem ráda, že když už se to medializuje, Super.cz a televize Nova o tom zprostředkovávají pravdivé zprávy. Už se někde totiž řešilo to, že k napadení mělo dojít před zkouškou nebo po ní. Přitom jsme tam jeli opravdu jen na kafe.
Vybavíte si svůj první pocit při napadení?
Promítají se vám v hlavě tváře lidí z rodiny, o kterou v tu chvíli můžete přijít. Pak přišel pocit, že se z toho chcete dostat. Nevíte jak, ale uděláte pro to všechno. Instinkt zafungoval. Nebyla jsem v klidu, ale říkala jsem si, že nesmím hysterčit a musím se zachránit.
Jak byste ohodnotila chování policie?
Byli naprosto profesionální. Chovají se ke mně slušně, snaží se, aby mě obtěžovali co nejméně, abych se k tomu nemusela vracet víc, než je potřeba. Odvádějí špičkovou práci. Samozřejmě je nepochopitelné, že ho sami nenašli, ale důležité je, že ho mají. Nabídli mi i psychologickou pomoc, a pokud by ten člověk neskončil ve vazbě, naznačovali, že by zde byla možnost přidělit mi na nějakou dobu policejní ochranu. To už ale není potřeba.