Článek
S herečkou Aňou Geislerovou jsme si povídali těsně před jejím odjezdem na dovolenou po promítání drsného hororu Polednice, v němž ztvárnila jednu ze svých dalších hlavních rolí. Matku, která málem zabije své dítě. Probrali jsme její nepřetržité pracovní vytížení, od loňského května se nezastavila, přechod z rolí osudových žen na maminky a i její vlastní potomky.
Váhala jste, zda roli v Polednici vzít?
Ta balada mě v dětství nijak netraumatizovala, ale musím říct, že nabídku jsem zvažovala dlouho. Ten děj nebyl na začátku tak jednoznačný, mělo to vývoj a během natáčení se dost změnil koncept. Ale já to zvažovala proto, že sama jako divák mám velký problém, když se ubližuje ve filmu dětem. Nemám to ráda, velice striktně jsem se odmítala na něčem takovém podílet. Ale pak mne zaujalo to téma. Opravdu se stává, že ženy nezvládnou situaci, naprosto ztratí přehled o tom, co je pravda a co ne. Nakonec mě bavila psychologie toho, jak si vyložit Polednici, o čem to také může být.
Nechala byste na film koukat vaše děti?
Moje děti byly už na natáčení zrovna ve chvíli, kdy se odehrávají ta největší dramata v polích. A to ve filmu není to nejhorší, co jsme natočili. Ale moje děti byly u toho. Ale ony už jsou docela otrkané.
Tak se večer nebály maminky, když jim četla pohádku?
To ne. Dokonce si myslím, že moje nejstarší dítě by tenhle film ocenilo a bavilo by ho to.
Když už jsme u dětí, nechtěla byste, aby si taky někdy zahrály? Sama jste začínala docela mladá.
Nechám to na nich. Ale myslím, že ani jeden z nich ještě není ve věku, kdy by o tom vůbec měl uvažovat.
V posledním roce jste toho měla strašně moc. Dokonce Polednice se médiím promítala o měsíc dřív, abyste mohla v klidu odjet na dovolenou. Pamatujete si vůbec, co jste všechno zvládla?
Ani nevím. Byl to masakr. Myslím, že si potřebuju odpočinout nejen já, ale i diváci ode mě. Točila jsem seriál Já, Mattoni, Polednici, Anthropoid, toho jsem viděla předevčírem, psala knížku. A teď jsem ještě dotočila film Pohádky pro Emu. Začala jsem někdy loni v květnu a od té doby se nezastavila. Ale to je život. Takhle si to většinou přejeme, a když to přijde, tak jenom lapáme po dechu. Ale jsem spokojená.
Jak dobíjíte baterky?
Právě že nedobíjím, proto musím odjet. Dovolená je někdy potřeba.
Zmínila jste, že si od vás potřebují odpočinout i diváci. Máte někdy pocit, že je vás vidět až moc?
Tuhle otázku si nechci klást. Samozřejmě to někoho může obtěžovat, ale já se tím v životě nechci zabývat, abych se ptala, jestli se se mnou lidé netrápí. To nejde, takhle o tom přemýšlet nemůžu.
Ostatně si mohou vybrat, vaše jméno na plakátech obvykle je, ne?
Přesně tak. Já to nikomu nenutím. Myslím, že je čas sázení a je čas sklízení a někdy se ty věci potkají všechny dohromady, jindy to trvá léta. Vždycky si každé práce vážím. Na druhou stranu ale věci i odmítám, protože si říkám, že i já potřebuju někde načerpat další informace o životě a o lidech. Abych měla co hrát a něco tam bylo. Každý důl se dá vytěžit.
Plynule jste přešla z rolí osudových žen na maminky. Jak to vnímáte?
Jsem takhle velmi spokojená, ale já jsem matky hrála už od osmnácti nebo od dvaceti, kdy jsem dělala Kuře melancholik. Takže mi to nikdy nepřišlo. Ale teď v těch Pohádkách pro Emu je to velmi reálné přehrání se do potrhlé paní, která škobrtá a neumí na lyžích, což mi přišlo strašně zábavné. Nemám s tím problém. A zase v Anthropoidu je o mojí postavě doslova napsáno „early thirties“, takže raná třicátnice. Vždyť v divadle i babičky hrají Julie.
Hrajete celkem často v zahraničních produkcích. Jak jste na tom s cizími jazyky?
Anglicky, myslím, umím dost dobře. Ovšem když dlouho nemluvím, trochu to upadá. Vždycky jsem se ale učila foneticky. Takže když jsem točila v Německu, hrála jsem v němčině, i když tím jazykem nemluvím. Stávalo se mi dokonce, že na mě mluvili německy, protože si mysleli, že to umím. Hrála jsem i v čínštině nebo v holandštině. Někde mne předabovali, někde ne. Stejně většinou hraji postavu, která má mít nějaký akcent.
Zmínili jsme dovolenou. Kam ráda jezdíte? Záleží vám na tom, aby vás nikdo nepoznal?
To je jednoduché. Stačí jet do Polska a tam už mě nikdo nezná. Jezdíme podle okolností a nálady, toho, co mne zajímá a chci to vidět. Vysněné destinace asi nemám. Já jsem vlastně takový divný cestoval. Jak řekl pan Svěrák, jsem takový 'vracecí' typ a na cestování mě nejvíc baví návrat domů. Cestování je strašně důležité, protože si člověk udělá takový odstup od svého bodu, ve kterém je někdy ukotvený až příliš, a začne se zabývat věcmi, které třeba už nevidí reálně. Je zdravé odstoupit a podívat se odjinud na to, jak žije, kde žije, co dělá a proč. Vypadnout ze svého rytmu a rutin.
