Článek
Mohla za to Velká hospodářská krize. Lakýrník Mareš z Husince u Prachatic nemohl zavadit o práci stejně jako tisíce dalších. Byl ale mužem činu, a tak se rozjel do Francie a našel si zaměstnání v loděnicích v Rouenu. Manželka s malým synkem Jaroslavem se vydala za ním, jakmile se uchytil.
Nebyl to ale začátek lepších zítřků: Paní Marešová si s sebou přivezla zákeřnou chorobu, tuberkulózu. Ta tehdy zabíjela chudé i bohaté bez rozdílu. Skosila třeba prominentního „proletářského“ básníka Jiřího Wolkera (†23), synka z velmi zámožné rodiny, který si mohl na rozdíl od většiny ostatních pacientů dovolit léčbu v tatranském sanatoriu. V nuzném bytě pro přistěhovalce podlehla TBC i matka Jaroslava Mareše (24. dubna 1921–22. října 2003).
Jaroslav pak strávil rok ve francouzském sirotčinci. Nemohl si přát lepší jazykovou školu. Když se v roce 1931 s otcem vrátili zpět do Husince, dělala mu potíže spíš čeština. A dvojjazyčnost se stala jeho druhou přirozeností.
Kdyby to Fantomas věděl…
Když se později začal pohybovat v hereckém prostředí, vymyslel pro něj známý vtipálek Karel Effa (†71) přezdívku, která na jeho francouzské dětství odkazovala: Jarda Marais. I Mareš se v 50. letech stal idolem dívčích srdcí, i když si (až na jedinou výjimku) hlavní roli nikdy nezahrál.
To představitel Fantomase Marais řečený u nás někdy lehce posměšně „Honza Bláto“ jich ztvárnil desítky. Kromě paní a dívek k němu ovšem jako k nejznámějšímu homosexuálovi v tehdejším showbyznysu obdivně vzhlíželo i množství mužů a jinochů.
Lakýrník Mareš se po návratu z Francie znovu oženil a pořídil synkovi ještě dvě sestry. Chvíli pak žili v Českém Brodě a později v Praze. V hlavním městě se Jaroslav vyučil strojním zámečníkem. Už před válkou hrál divadlo s ochotníky ze Strašnic.
V Národním si střihnul i balet
Po válce se rozhodl pro profesionální herectví. Od roku 1952 až do odchodu do důchodu v roce 1988 působil v činohře Národního divadla. Zabrousil ale i do baletu, ovšem ne jako tanečník.
Napsal libreto tří celovečerních baletů skladatele Miloše Vacka (†83): Komediantská pohádka aneb O dárci radosti, Vítr ve vlasech a Poslední pampeliška. Ne že by se tato díla stala zrovna nesmrtelnými evergreeny světového tanečního repertoáru, autor hudby skládal i pro potřebu hromadných vystoupení na Spartakiádách, ale který z herců má ve svém portfoliu takovou položku, no řekněte?
Filmový debut si roku 1946 odbyl v Nezbedném bakaláři Otakara Vávry (†100), a to hned po boku Zdeňka Štěpánka (†71). Jazykové znalosti později dokonale využil například ve filmu z roku 1984 Prodavač humoru režiséra Jiřího Krejčíka (†95), kde jeho postava mluví plynně francouzsky.
Jeho čeština ale některé režiséry dráždila. V historickém dramatu Královský omyl z roku 1968, kde ztvárnil Viléma Zajíce z Valdeka, jej Oldřich Daněk (†73) nechal nadabovat Josefem Větrovcem (†79).
Nevynechal žádný seriál
Jaroslav Mareš se mihnul snad ve všech „socialistických“ seriálech, byť v epizodních rolích a roličkách: Malý pitaval z velkého města, Plechová kavalerie, Okres na severu, 30 případů majora Zemana… Objevil se ale i v pohádkové Arabele. Na sklonku kariéry si střihnul v Panoptiku města pražského epizodku šéfa party vorařů Lišku v dílu Děvče od vody. Celkem si v životě zahrál ve více než 170 filmech, televizních inscenacích a seriálech.
Jeho jedinou hlavní rolí byl pomýlený mladík z Plzně, který se nechal naverbovat do Cizinecké legie a musel bojovat proti vietnamským partyzánům. Film z roku 1958 se jmenoval Černý prapor, na reprízu už dnes nenarazíte ani v té nejzoufalejší a nejzadluženější televizi.
Po odchodu na odpočinek se Mareš stáhl z veřejného života a v devadesátých letech už veřejně nevystupoval. Zemřel po dlouhé nemoci a v zapomnění 22. října 2003 ve věku osmdesáti dvou let.
