Článek
V době své největší slávy byl Raoul Schránil oblíbeným představitelem milovníků, lvů salonů nebo úspěšných mužů z vyšších společenských kruhů. Byl to opravdu šarmantní elegán, ze kterého šílely nejen filmové fanynky, ale i herecké kolegyně.
„Byl jsem tenkrát spíš milovníkem na plátně než v životě,“ vzpomínal Schránil, který odolal i svodům atraktivní kolegyně Adiny Mandlové (†81) a zůstal věrný své ženě, manekýně Růženě Havelkové. Gentlemanství pro něj nebyla póza, nýbrž přirozenost.
Co ho dokázalo spolehlivě naštvat
Na prvorepublikovou éru odkazovalo i Schránilovo vybrané chování a oblečení a neodmyslitelný šátek kolem krku. Na jeho gentlemanských způsobech nezměnil nic ani fakt, že v 50. letech strávil tři čtvrtě roku ve vazbě na Pankráci kvůli podezření z úmyslu emigrovat a jen o vlásek unikl obvinění z vlastizrady.
Noví mocipáni mu to stejně dali „sežrat“ a Schránil nakonec skončil jako dělník na stavbě Mostu inteligence a Stalinova pomníku na Letné. Herec také vždy mluvil spisovně a zejména v 90. letech trpěl tím, jak se čeština kazí. Byla to jedna z mála věcí, která ho dokázala opravdu rozzlobit.
Jeho mentorem byl Slavínský
Před kamerou stanul Schránil poprvé v roce 1935 v dnes již ztraceném dramatu Viktorka. V témže roce si zahrál i v životopisném snímku Milan Rastislav Štefánik, ve kterém ztvárnil pobočníka francouzského generála.
Protože vystudoval lyceum Carnot v Dijonu, zúročil ve filmu i svou perfektní znalost francouzštiny. Vzápětí si zahrál úředníka Járu Švalbenšvance v romantické komedii Vladimíra Slavínského (†58) Vdavky Nanynky Kulichovy (1935).
A za tuto příležitost byl Schránil Slavínskému opravdu vděčný: „…ujal se mě přímo s otcovskou péčí, aby ze mne, filmového začátečníka, učinil aspoň něco, co by mohlo pro film přijmouti přísné oko kamery. Režiséru Slavínskému budu vždy velkými díky zavázán za to, že to byl právě on, který mi otevřel dveře k hereckému povolán,“ řekl později.
Montérky k němu nešly
Však také po „Nanynce Kulichově“ začala jeho hvězda stoupat strmě vzhůru: v roce 1936 už hrál v sedmi a o rok později dokonce v deseti filmech. Po únoru 1948 se Schránilův typ salónních milovníků nemohl uplatnit.
Nikdo z diváků si ho také nedokázal představit jako dělníka v montérkách. Působil v zájezdovém Vesnickém divadle, kde hrál například roli chlapáckého dělníka Jana ve hře E. F. Buriana Krčma na břehu. Jezdil po tehdy populárních estrádách a krátce hrál také v Ostravě a v Mladé Boleslavi.
Dělnické profesi neušel
Jak již bylo uvedeno výše, v 50. letech byl tři čtvrtě roku vězněn a po propuštění na svobodu pracoval nejen na stavbách, ale i jako zásobovač u cirkusu, zeměměřič nebo vrtař studen. Dostal se i do Národního divadla, ovšem jen jako kulturně propagační referent.
Na čas se vrátil také k Vesnickému divadlu. Určité rehabilitace se Schránil dočkal v 60. letech, kdy získal angažmá v mladoboleslavském divadle. Zájem o něj projevili i filmaři. Až do první poloviny 90. let se tak objevoval v nejrůznějších filmech, TV inscenacích a seriálech, povětšinou v menších rolích. Na filmovém plátně se objevil naposled v roli vrchního v muzikále Šakalí léta a ve filmu Krvavý román (oba 1993), ve kterém ztvárnil knížete Pedra de Rudibaneru.
Dvě manželství, dvě děti
V polovině 30. let potkal Schránil svou první velkou lásku, krásnou manekýnu Růženu Havelkovou, která předváděla kožichy v luxusním obchodě v pražské Štěpánské ulici. Vzali se v roce 1939 a měli spolu dceru Alexandru a syna Raoula, kteří oba po okupaci Československa v srpnu 1968 emigrovali. Hercovou druhou ženou byla herečka Věra Lišková (†72), kterou si vzal v 60. letech minulého století.
