Článek
Režisér Otakar Vávra (†100) mu v jednom ze svých nejslavnějších filmů Kladivo na čarodějnice svěřil roli barvíře Kašpara Sattlera. Film skončil nadlouho v trezoru, protože podle cenzorů odkazoval na politické procesy 50. let. A herec Lubor Tokoš málem putoval za mříže.
Bylo to nedlouho po srpnu 1968, kdy Sovětská armáda zahájila svůj „dočasný pobyt“ v Československu. Po jednom z natáčecích dnů Tokoš v šumperské hospodě, kde se scházel štáb, použil místo oficiálně prosazovaného termínu „bratrská pomoc“ daleko přiléhavější označení okupace. A někdo z kolegů ho udal.
Práskačů měl zřejmě kolem sebe víc, protože hlášení tohoto typu nakonec vydala na trestní stíhání, obžalobu i rozsudek. Naštěstí podmíněný. Okresní soud v Bruntále mu napařil tři roky s pětiletým odkladem. K tomu ale vyfasoval ještě jeden, i když neoficiální „flastr“: Od tehdejšího ostravského krajského tajemníka Miroslava Mamuly dostal osobní dopis se sdělením, že „pracující lid Ostravska si nepřeje, aby nadále pracoval jako herec“.
Mamulo, tady taťula
Mamula nebyl jen tak nějaký oblastní funkcionář. Spíš něco jako všemocný gubernátor na širé Rusi. Hrůzou se před ním třásli nejen podřízení soudruzi, ale prakticky každý v regionu. Ilustruje to dobová anekdota.
Přijde muž do prodejny domácích potřeb a chce koupit automatickou pračku. Nemáme, zní stejně automatická odpověď. A můžu zavolat mamulu, ptá se nakročen k telefonu na pultě. Počkejte, možná bych ve skladu jednu pračku našel, brzdí ho vyděšený prodavač. Muž se rozzáří, ale stejně popadne telefon, vytočí číslo a radostně sděluje: Mamulo, tady taťula, tak pračku mají!
Tokoš se po bolševikově zásahu živil, jak se dalo. Například čítával pro nevidomé v pražském studiu Karla Emanuela Macana. Pomocnou ruku mu podal také režisér Jiří Krejčík (†95), který sám nepatřil zrovna k oblíbencům režimu. Nabídl mu, aby pro něj pracoval jako asistent režie.
U divadla začal v budce
Lubor Tokoš ostatně ani v mládí nesměřoval k herecké profesi nijak přímočaře. Narodil se 7. února 1923 ve Šternberku. Studoval vojenské gymnázium. V divadle pak začínal v nápovědní budce. Postupně prošel scénami v Hodoníně, Brně, Uherském Hradišti, Ostravě, Praze, Olomouci a Zlíně, už ovšem jako herec. V rozhlase natočil více než tisíc programů, ve filmu a v televizi vytvořil desítky rolí.
V mládí třeba Simona Harta ve filmu Vynález zkázy. Diváci si jej pamatují i z dalších snímků, například jako krále z pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci, nebo malíře Nejezchleba ze Smrti krásných srnců.
Dostal roli místo Kemra
Tak, jako ho nařízení „shora“ svého času o práci připravilo, v případě filmové adaptace povídek Oty Pavla (†42) mu ji naopak přihrálo. Portrétistu Nejezchleba měl původně hrát Josef Kemr (†72). Při pohřbu básníka a nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta v roce 1986 si však nedával pozor na jazyk zase on, když veřejně vyřkl větu: „Je-li s námi Bůh, kdo proti nám?“ Roli pak musel režisér Karel Kachyňa (+79) přeobsadit.
Nenápadný, ale významný kus práce odvedl Tokoš také tím, že občas propůjčoval svůj nezaměnitelný hlas jiným hercům. Neměl sice žádného svého „komisaře Moulina“, ale režisér Vorlíček měl například za to, že brněnský akcent Oldřicha Velena (†91), představitele ředitele továrny ve filmu Což takhle dát si špenát, je velmi výrazný. Proto jej při postsynchronech nadaboval právě Lubor Tokoš.
Věnoval se také výtvarnému umění. Příležitostně vystavoval především ve Zlíně a dalších valašských galeriích. Přestože sám rozhodně nepatřil k těm, kdo jsou díky přeskakování z role do role takříkajíc za vodou, mnohokrát finančně podpořil například mladé umělce v různých žánrech. Po povodních v roce 2002 zase věnoval 50 000 korun vytopenému pražskému Divadlu pod Palmovkou. Naposled poskytl peníze handicapovaným dětem ve zlínské pomocné škole internátní na Lazech.
Ani dědicové, ani závěť
Poslední roky života se cítil unaven a opustil i angažmá ve zlínském Městském divadle. Požádal vedení, aby pro nadcházející sezonu už do repertoáru nezařazovalo scénické zpracování textu Jana Skácela Na koni páv, smrt a moruše, v němž účinkoval.
Roku 2002 obdržel cenu Thálie za celoživotní dílo. A rok nato zemřel. V jeho zlínském bytě ho našla před 20 roky, 29. září 2003, mrtvého paní, která mu chodila uklízet. Podle sousedů nevycházel už několik dní z domova.
Lubor Tokoš se po smrti stal dárcem ještě jednou, i když neplánovaně. A to dárcem velmi štědrým. Obdarovaným byl tentokrát stát. Neměl totiž žádné dědice takzvaně „ze zákona“ a nesepsal ani závěť. Zůstal po něm byt, který měl tehdy hodnotu asi 1,5 milionu korun, a zhruba tři desítky obrazů. O prodej pozůstalosti se postaral Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, peníze putovaly do státní pokladny.
