Článek
U českých filmových diváků frčely v každé době detektivky a výjimkou nebyla ani 60. léta minulého století. Tento žánr přijal jako hozenou rukavici v roce 1966 i režisér Antonín Kachlík a natočil napínavý příběh Smrt za oponou. Diváci Televize Seznam se na něj mohou těšit 2. září ve 21:30 hodin.
Kachlíkova adaptace románu Pavla Hejcmana Anděl hraje na violu nabídla dobovému publiku atraktivní divadelní prostředí, v němž tým kriminalistů vyšetřuje vraždu primabaleríny Milady Havlové (Květa Fialová), která byla pod vlivem drog. Kapitán Chrástek, jehož postavu ztvárnil poněkud překvapivě Miroslav Horníček, se posléze dostává na stopu mezinárodního drogového gangu, který pašuje heroin z Francie do Itálie přes Československo, a má své lidi rovněž mezi zaměstnanci divadla.
V roli Chrástkova kolegy Marečka se objevil Jaroslav Satoranský. Filmový štáb zavítal během natáčení i na ostrov Rujana v bývalé Německé demokratické republice.
Waldovi šel nejen zpěv
Role francouzského pašeráka Orbignyho připadla populárnímu zpěvákovi Waldemaru Matuškovi, který se v 60. letech objevoval před kamerou poměrně často. Legendární Walda zazářil tehdy i v divácky úspěšných filmech jako Limonádový Joe aneb Koňská opera, Kdyby tisíc klarinetů (oba 1964), Hotel pro cizince, Fantom Morrisvillu (oba 1966) či Všichni dobří rodáci (1968).
„Řve jako pavián“
Vtipná je scénka, ve které se překupníci drog dohadují, a v rádiu přitom hrají písničku Divoký koně, kterou nazpíval právě Waldemar Matuška. Filmový Orbigny se ale rozčiluje, že interpret Divokých koní zní jako pavián. A něco pro milovníky veteránů: tento francouzský pašerák jezdí vozem Mercedes-Benz 220 z roku 1960.
Kachlík točil různé žánry
Režisér snímku Antonín Kachlík si odbyl svůj samostatný debut v roce 1961 poetickým zamyšlením nad citovým životem hornických učňů Červnové dny, na který navázaly téměř dvě desítky celovečerních titulů. Ve svém druhém filmu, hudební komedii Bylo nás deset (1962), který natočil podle vlastní knižní předlohy, propojil příhody vojenských nováčků s písničkami Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra.
Po krimi Smrt za oponou spatřil světlo světa film Já, truchlivý Bůh (1969), který Kachlík natočil podle stejnojmenné povídky ze sbírky Směšné lásky Milana Kundery. Tento snímek s Milošem Kopeckým a Pavlem Landovským v hlavních rolích se divákům sice ohromně líbil, nicméně na dlouhá léta se stal trezorovým titulem.
Pozornost upoutalo také Kachlíkovo rodinné drama My, ztracený holky (1972), ve kterém do hlavní role obsadil tehdy mimořádně populární Jaroslavu Schallerovou. Dospívajícím slečnám udělal radost určitě i tím, že jednu z výraznějších rolí svěřil mladému fešákovi Jaroslavu Drbohlavovi. Pro děti zase Kachlík zfilmoval pohádky Princ Bajaja (1971) podle Boženy Němcové a O zatoulané princezně (1987) podle Josefa Lady, která jeho filmografii uzavřela.
Některé z jeho filmů byly politicky angažované, např. Dvacátý devátý (1974), Na koho to slovo padne… (1969) nebo Požáry a spáleniště (1980). Nicméně řada Kachlíkových snímků získala nejen domácí pocty, ale také řadu ocenění na prestižních filmových festivalech v zahraničí. Režisérovou dcerou je operní pěvkyně a pedagožka Kateřina Kachlíková.
