Článek
Bylo to v létě 1974, na pódiu československého pavilonu na světové výstavě v kanadském Montrealu nenápadný holohlavý muž právě dohrál skladbu Harmonica z filmu Tenkrát na západě – jak jinak, než na foukací harmoniku. Ze své židle se zvedl jeden z diváků a šel mu osobně pogratulovat k mistrovskému provedení. Nebyl to nikdo jiný, než sám autor, slavný skladatel Ennio Morricone.
„Kdybych vás znal dřív, tak ten soundtrack natočím s vámi,“ vysekl poklonu českému muzikantovi. Tím byl Lubomír Pleva (+69) z Přerova. Fenomenální samouk, který ve hře na svůj milovaný nástroj získal čtyřikrát po sobě titul mistra světa. Záznam montrealského koncertu se sice nedochoval, sugestivní skladbu v jeho podání si ale můžete poslechnout třeba tady.
Nebýt to o prázdninách, asi by se s legendou filmové hudby nesetkal. Harmoniky sice byly jeho velkou vášní, vlastnil a používal jich prý až 30, povoláním byl ale středoškolský učitel. Jako tělocvikář působil nejdřív na přerovském Gymnáziu Jakuba Škody, pak dlouhé roky na učňovské škole v Šířavě, dnešní Střední škole gastronomie a služeb. Během školního roku si nikam moc „odskakovat“ nemohl. Natož do Kanady.
Oštěpařský rekord
V mládí neměl tak úplně jasno, čemu se má v životě věnovat. Jeho absolutní sluch ho směřoval spíš ke kariéře hudebníka. Na housle chodil k učiteli Františku Frýbortovi v rodném Grygově.
„Sluchaře ze mě udělala máma – zpívala si při většině domácích prací lidové písničky nebo také melodie z oper a operet, on mně dal poctivé základy houslové hry,“ vzpomínal Pleva na své dětství. Ve studiu pokračoval pod vedením profesora Černého, prvního houslisty Moravské filharmonie Olomouc.
Byl ale zároveň zdatným sportovcem. Věnoval se atletice, jako dorostenec dokonce vytvořil československý rekord v hodu oštěpem. Později vystudoval Univerzitu Palackého v Olomouci a své sportovní vlohy zúročil v pedagogické práci.
Ježíškův hod vidlemi
Do sportovní kariéry mu ale příslovečné vidle hodil Ježíšek: V 16 letech totiž dostal pod stromeček harmoniku. Byla to pravá hohnerka, jedna z nejlepších foukacích harmonik na světě. Nástroje značky Hohner používal Pleva po celou svou kariéru.
Hrát se na ni naučil sám. A to tak, že ji povýšil na sólový nástroj, pro který byly orchestry jen doprovodným tělesem.
„Nikdo mě do hraní nenutil, hrál jsem sám nebo s kamarády, co uměli na kytaru, ale hlavně jsem hrál rád. Sotva zapomenu na ty hezké chvíle, když jsme zpívali a hráli na kytary v Grygově za humny, pod velkým dubem. Už tehdy jsem k tomu hrával na foukací harmoniku. To se ještě zpívaly lidové písničky, ale značná část repertoáru patřila Jaroslavu Ježkovi,“ vyprávěl Pleva.
Doma v Přerově hrával s populárním swingovým orchestrem KRAB. Díky stále četnějším sólovým koncertům si ho však všimli kapelníci slavných orchestrů, kteří ho pak zvali na natáčení do rozhlasových i televizních studií.
Boj o mistrovský titul
V době, kdy už Pleva doma patřil k hudebním hvězdám, vznikla světová asociace harmonikářů IHA. A začala pořádat mistrovství světa. Nejdřív korespondenčně: soutěžící posílali své nahrávky. Ty Plevovy porota ocenila v roce 1964 šestnáctým, o dva roky později jedenáctým místem.
Hned první ročník, jehož se hráči v roce 1971 mohli zúčastnit osobně, pak ve své kategorii vyhrál. Kategorie se jmenovala stejně, jako nástroj, na který soutěžící interpretovali jednotlivé skladby: Harmonetta. Vypadá sice jako harmonika, ale má před sebou „pultík“ s klapkami. Pleva jí říkal „psací stroj na hudbu“. A o rok později přivezl z holandského Baarnu zlaté medaile hned dvě. Publikum i porotu tam vyvedl z míry svým podáním Chačaturjanova Šavlového tance.
Hrával i kolegům
Sláva ale Lubomíra Plevu neovlivnila. Rád hrával kolegům ze školy na setkáních, která pořádali každé dva měsíce. Dnes by se jim říkalo teambuilding. Harmoniku měl vždycky s sebou a nenechal se prosit. Moriconeho skladba nesměla chybět, zavzpomínala pro super.cz bývalá kolegyně Marta Měřická, která vyučovala matematiku a fyziku.
„Místo tělocviku začal postupně učit němčinu. Ovládal ji velmi dobře, na cestách po světě ji často používal a němčinářů bylo tehdy málo,“ vybavuje si.
„Cvičil pořád, ale hlavně o prázdninách. To byl schopný zavřít se na šest hodin do prádelny na dvorku a hrát a hrát. Pak jel třeba do Belgie a přivezl zlatou medaili. Nedělal to pro peníze, bylo to jeho hudební šílenství,“ popsal pro idnes.cz Plevův syn Petr. Podle něj otec co chtěl, to zahrál.
K harmonice se vrátil i po mrtvici
Ránu pro hudebníka představovala mozková mrtvice, která jej postihla na sklonku života. Ochrnul na pravou polovinu těla a na harmoniku mohl zapomenout. Jenže v sobě nezapřel sportovce a nevzdal se. Usilovně rehabilitoval a postupně dokázal vrátit tělu hybnost.
Cit do pravé ruky se ale už nevrátil. Tak se naučil hrát levou… A to tak dobře, že několik měsíců před smrtí dokonce vystoupil na pódiu Městského domu v Přerově.
Lubomír Pleva zemřel před 25 roky, 1. srpna 1998 ve věku 69 let.
